Jan Neruda Z Hřbitovního kvítí Z Kateřinek dlouhý tah se, černý tah se vleče — co se vleče, neuteče. Přece blázni jsou též moudří, moudrého cos mají, moudrého co mají? — Umírají. Co dodává básník Prahy Jediná báseň Nerudovy vynášené i zatracované prvotiny z roku 1857, v níž se odkazuje na konkrétní místo. My ale dobře víme, že Jan Neruda se v Hřbitovním kvítí toulá především po Malostranském hřbitově s kostelem Nejsvětější Trojice, který se nachází mezi Smíchovem a Košířemi a na němž odpočívají jeho rodiče i přítel Antonín Tollmann, jemuž je sbírka dedikována. A že zadumané procházky provozuje především v dušičkovém čase, což se nám dnes výborně hodí. Do Kateřinek, do ústavu choromyslných v přestavěném klášteře sv. Kateřiny, se ve Hřbitovním kvítí podíváme víckrát, protože Neruda — velmi stručně řečeno — ve své kompozičně pozoruhodné sbírce ukazuje svět jako prostor nacházející se mezi hřbitovem a blázincem (tato dvě místa se v knize nacházejí na vyvýšených, zdaleka viditelných místech). „Z Kateřinek dlouhý tah se, / černý tah se vleče…“ — chovanci ústavu, ti především, možná i lékař nebo někdo z nemocničního personálu, snad i pár příbuzných a kamarádů doprovázejí zesnulého na poslední cestě. Je polovina 19. století. Postupujeme se smutečním průvodem mezi ulicemi Ke Karlovu, Viničná a Apolinářská. Hudba nehraje, není, kdo by muzikanty zaplatil. Zítra je Všech svatých, pozítří Dušiček. Tak si to představte! Kdo s námi míří na hřbitov? Kdo asi leží v rakvi? „Nejčastějšími pacienty ústavu byli muži ve věku mezi 30—40 lety, ženy nejčastěji mezi 21—30 lety. Z velké části se jednalo o soby ze slabších sociálních sfér. U mužů především řemeslníky a nádeníky. V počtu pacientů podle profesí je následovali státní úředníci a učitelé, myslivci, zahradníci a osoby ve vojenské službě. Ženské oddělení ústavu naopak nejvíce plnily služky a svobodné dcery bohatých měšťanů.“ (Petra Chaloupková, Zemský ústav pro choromyslné v Praze v letech 1791—1886). Ubohá, ubohá služtičko, opustil tě a ještě se ti vysmál, chtělas to skončit, skočit do černé vody, ale nedokázalas to. Žít dál jako předtím ale taky ne. Kateřinky nebyly špatným místem: alespoň občas, na zahradě ústavu, ses cítila úplně klidná. Jako kdysi. Sbohem, spi sladce. Ten hlupák, ještě se litoval…! Láska shořela jak tenká svíce, která ve průvanu zaplála, řek jsem jí, že necítím nic více, a hloupě pro to plakala. Zaštkála, že obecně juž ví se, že jsem u jiných juž býval dareba, pravila, že jistě utopí se, že jí více žití netřeba. Rozběhla se a já osel za ní, moh jsem klidně zůstat seděti, o utopení že ani zdání, moh jsem tenkráte juž věděti. 30/10/2025, Petr Borkovec Ilustrační foto — zdroj: ww.facebook.com/MalostranskyHrbitov