Jaroslav Hendrych Reminiscence podzimní A pořád jen ta mlha šedá se nade Prahou zvolna zvedá a houstne v těžký, dusný mrak, — teď hyne vše a zvolna zvadá a listí tiše k zemi padá, lpí na všem, na všem smrti znak. — A je to vždycky k pláči tak!… Já měl jsem také svoje léto, kde plno květů rozeseto, vše jasem, vůní protkáno; — však květy byly papírové, a po bouři pak opravdové vše bylo v cáry zedráno… Vám je to k smíchu, že ano? Co dodává básník Prahy Ne, není nám to k smíchu. Ano, léto je zedráno a šedá mlha zvedá mrak a každý znak zvadá a taky padá, tak tak. Svět zesmutněl a zesklovatěl. Ani to, že se na otištěné básni můžeme přesvědčit o tom, že v rýmových slovech básně může být ve zkratce zjeveno vše, o čem báseň rozvláčněji hovoří, nám tesklivou náladu nespraví. Co dělat? Nalít si skleničku vermutu a napnout oko k detailu! Když jsem v knihovně Ústavu pro českou literaturu Akademie věd objevil sbírku z roku 1900 s názvem Mně stůně mládí…, jejímž autorem byl mně neznámý Jaroslav Hendrych (1875 v Praze — 1955 v Praze), nejprve jsem ji odložil. Jsem — myslím — nedůvěřivý k názvům básnických sbírek, které končí třemi tečkami. Anebo mě odradilo to bolestínství a slovosled. Vzápětí jsem si ale povšiml vložené karty s popisem, kterým exemplář opatřil ústavní knihovník (jsem si jist, že to byl muž, že byl citlivý a miloval svou práci) — a okamžitě se začetl. Na zelenomodrém středné tvrdém tence linkovaném kartonu stálo: „Kniha básní má pevnou nepůvodní vazbu. Desky jsou polepeny hnědým vzorovaným papírem, vzor sestává z dubových listů, jakoby mírně pokroucených, a jednoduchého křížkového ornamentu, který připomíná zkřížené koňské hřeby (tzv. podkováky). V levém horním rohu předních desek je umístěn štítek se signaturou, napsanou vodově modrým inkoustem (barva mořského obzoru, vzdáleného vodopádu atd.). Hřbet a hory svazku pokrývá zemitě hnědé plátno, místy potrhané, se stopami po nehtech. Papír předsádky je dnes již silně zažloutlý; na přídeští předních desek jsou v levém horním rohu černým inkoustem vepsána slova „smrt, smrt. Rety“, přeškrtnutá tužkou. Titulní list je vysazen verzálami, zelenými a žíhanými jako ještěrčí hřbet, a zarovnán na osu: horní polovina strany obsahuje autorovo jméno i jeho pseudonym (černě) a název sbírky (červeně); na střed strany je vložena dekorativní zarážka ve tvaru stylizované květiny (malá chryzantéma); v patě strany je vyražena tiráž (černé, drobnější písmo). V hlavě strany 3, kde ozdobnou iniciálou ve tvaru břečťanové větvičky se dvěma listy začíná Předmluva, je po celé šířce vysazen dekorativní pruh s květinovým motivem (tentokrát růže obmotaná jakýmsi stylizovaným svlačcem, jenž se v některých partiích očividně proměňuje v plaza). Také jednotlivé básně sbírky otevírá iniciála – tučná verzála většího typu než následující text. V závěru každé básně je na osu vložena okrasná zarážka (střídá se několik typů rostlinných motivů, opět astry, nově floxy a miniaturní georgíny). Za poslední skladbou následuje vakát, na němž je — přibližně v polovině strany — vepsáno versálkami (inkoustová tužka, tlustá): „diskretně, ale nikdy nezapomenu“. Autor, který vydává knihu pod pseudonymem i vlastním jménem zároveň? Knihovník, jenž ve verzálkách zahlédne ještěrku vyhřívající se na rozpálené omítce? Tajemné vzrušené vzkazy ukryté v květinových dekoracích? Smích v parku, na jehož mokrým pískem posypané stezce zašustil volán a mihl se okraj klobouku? Podzimní teskné odpoledne uplývá… A smutné myšlenky jsou načas zažehnány… 14/10/2025, Petr Borkovec