František Zdobnický Dvě znělky Na cestách jsem v Neapolitánsku Na cestách jsem v Neapolitánsku Divíval kráse se čaroměst. Dále vedl mne úkol mých cest K velkolepým stavbám ve Britansku; Žasnul jsem nad půvaby ve Kdansku, Oko mé spatřit tu mělo čest, I bojarův sídlo Bukarest, I nejslavnějších měst na Germansku. Tam kde Tájo krásný v moře sáhá, Slavný navštívil jsem Lisabon, I kde mořská Štokholm máčí vláha; Avšak nejkrásnější, moje drahá! Přisaháť Tvůj věrný Seladon, Jesti, v které sídlíš, slavná Praha. Quadiány po březích jsem kráčel Quadiány po březích jsem kráčel, Kde Sekvána Paříž protýká; I kde Temže v moře utíká, Paroloďmo dlouho jsem se vláčel: Vůkol Rýna kroky jsem zatáčel, Sprée kde se Berlína dotýká, Dunaj skalou kde se prosmyká, V Gangesu jsem s Indy nohy máčel. Zřídla, z nichžto horké vody kypí, Ve všech světa dílech viděl jsem, Ploul jsem i po slavném Mississipi; A však Vltava nad vše krásnější, Vlny její mačí onu zem, V nížto bydlí moje nejmilejší. Co dodává básník Prahy Dva milostné sonety (znělky) z poloviny 19. století pocházejí ze sbírky Františka Zdobnického, která nese titul Krotké znělky didakticko-humoristického obsahu. Za pseudonymem Zdobnický se skrývá básník, prozaik, dramatik František Hajniš, výrazný obrozenec předbřeznové generace, známý humorista a organizátor společenského života, zakladatel humoristického časopisu Paleček. Jeho tvorba spadá především do 40. a 50. let devatenáctého století. Sbírka z roku 1859 obsahuje sto sonetů a naše dva kousky — jednak poučné: zeměpis!; jednak humorné: extrémy, lehýnký tón, toponyma v rýmech; nadto také milostné — nesou pořadová čísla 90 a 91. Básník vynáší Prahu a Vltavu proto, že v tomto městě a na březích této řeky „bydlí“ a „sídlí“ jeho milá. A vyzdvihuje je komparací s jinými kraji, městy a vodními toky, přičemž Praha s Vltavou vítězí s velkým přehledem. Praha je „nejkrásnější“ a Vltava „nad vše krásnější“! Ta jeho opěvaná milá, nejmilejší a její pavlač nebo balkonek v Praze u Vltavy nejsou, myslím, příliš zajímavé, ale básníkovo putování městy a kolem řek celého světa, jemuž kostrbatý rytmus a syrová čeština dodávají klopýtavost, škobrtavost, brkavost atd., jsou přece půvabné. Zpřítomnění krušného potácení se poněkud hrbolatým terénem je působivé. „Paroloďmo dlouho jsem se vláčel…“ Nebo: „I kde mořská Štokholm máčí vláha…“ Anebo „Zřídla, z nichžto horké vody kypí…“ Básník František Hajniš odpočívá i s rýmy „Lisabon—Seladon“ a „vody kypí—Mississipi“ na Olšanech a málokdo — řekl bych — k jeho hrobu najde cestu. Tak to napravíme! Olšanské hřbitovy mají otevřeno až do konce října od osmi do šesti do večera. Od listopadu se otevírací doba o hodinu zkrátí, ale to nevadí, protože stejně bude tma jak v pytli. Procházkou k Hajnišovu hrobu můžeme přemítat o tom, jak básník v prvním sonetu o zemích a městech rýmuje města, země a podstatná jména, čímž pěkně demonstruje prostor, zatímco v sonetu o vodních tocích sází do rýmů především slovesa, a tak předvádí pohyb a nezadržitelný proud. Pěknou druhou polovinu září! A co nejdelší procházky městem! 17/9/2025, Petr Borkovec