Alois Škampa Zapadlou stopou Jak do kraje se dívá nyní truchle ta všemi hosty opuštěná Chuchle, když leden zmrazil její hlubiny… Sám tudy bloudím, snílek jediný. Ještě sen léta hrá mi před očima, však do líce vlá odevšad jen zima, a těžko pro slze mi prohlédnout, než najdu v háji drahý, známý kout… Zakrylo jíní větvic nad ním střechu, a závěj dřímá na umrzlém mechu, jenž růži mé byl v létě pohovou: dnes tady zřím jen hrobku ledovou. Nejsou zde ústka, jež se na mě smála, není zde ručka, jež mne blaze hřála, nejsou zde slunka zraků zářivých — sníh jen tu leží, samý sníh a sníh… Přec tady hledám i v tom hrobě bílém památku jednu, jež mi byla cílem, a cítím vděk i radost vítěznou, když tužby mé ji v posled naleznou! Na prsa země sahám sněhu clonou, mateří doušku dobývám s nich vonnou a ke rtu tisknu sladkým odkazem, co chráněno tu zbylo před mrazem… A myslím při tom, dívko roztomilá, jak bych Tě zlíbal, kdybys tady byla, jak bych se neptal, zda-li budu smět — když měl bych v obětí Tvůj sličný květ! Co dodává básník Prahy Chuchle! Nedělní výlet a výletní restaurace! Letní byty! Přiznám se, že k básni parnasisty Aloise Škampy (1861—1907) mě přitáhl druhý verš „ta všemi hosty opuštěná Chuchle“ a také rýmový pár „truchle-Chuchle“. Vybavil se mi teskný konec léta, konec výletů, letních bytů a letních hostů. Uslyšel jsem pláč nad koncem sezóny. Uslyšel jsem a uviděl kompletní truchlení začínajícího podzimu, které se — jak velmi dobře vím, protože tudy každé ráno projíždím příměstským vlakem — právě v Chuchli odbývá obzvlášť obřadně! A tudíž mi nevadilo, že Alois Škampa chuchelské léto oplakává až z ledna — a jeho báseň z roku 1903 tedy obsahuje zimní motivy. Já si na konci prázdnin 2025 dokolečka opakuju Škampovu první čtyřveršovou sloku, vymýšlím její příhodné variace, stesk a smutek mnou protékají a vzpomínky na koupání nedovedou zaplašit počínající chandru (spíš přesně naopak): Jak do kraje se dívá nyní truchle ta všemi hosty opuštěná Chuchle, když leden zmrazil její hlubiny… Sám tudy bloudím, snílek jediný. Jak do kraje se dívá nyní truchle ta všemi hosty opuštěná Chuchle, když září barví její dubiny… Sám tudy bloudím, snílek jediný. Jak do kraje se dívá nyní truchle letními hosty opuštěná Chuchle, když podzim pokryl stromy rubíny… Sám tudy bloudím, snílek jediný. Jak do dálav se dívá nyní truchle letními hosty opuštěná Chuchle… Mrholí… beru deštník, holiny… plášť…a jdu sám, sám… snílek jediný… Atd. atd. Alois Škampa, mimochodem, patřil k menším básníkům kolem literárního časopisu Lumír (těmi většími byli, pro připomenutí, třeba Zeyer, Sládek nebo Vrchlický), zemřel v pětačtyřiceti (srdce), vydal pět sbírek (poslední, z níž pochází naše báseň, nese titul Poslední květ). Jaroslav Vrchlický napsal 24. května 1907 do Národních listů Škampův nekrolog, v němž zesnulého básníka nazývá přítelem a poznamenává, že Škampa je „především básníkem přírody. Celkem, ale zvlášť básníkem stromů a květin. O něm lze říci okřídlené slovo, že stál před květinou jako před zázrakem. A jak velké a staré stromy miloval! S jakou zaníceností konal své poutě do jarní přírody! Kdo byl s ním blíž znám, věděl, že jaro opravdu jest zde, viděl to dle krásných, mistrně vázaných kytic, které z takových výletů domů a svým přátelům nosíval. A nebylo-li ještě květů nádherně rozvitých, jeho dovedná ruka uvila i z metlic a lučních trav kytice krásné a poetické…“ Dodejme — abychom smutku života a konci léta skutečně dostáli — že s Chuchlí (a to přesně s Malou) souvisí manželská tragédie Jaroslava Vrchlického. Právě tady, ve vile Marie, kam velký básník a překladatel pravidelně zajížděl na letní byt, začala mnohaletá nevěra jeho ženy Ludmily s hercem Národního divadla Jakubem Seifertem. A v Chuchli (č.p. 43) se — alespoň myslím — o tajném vztahu také Vrchlický dozvěděl. Jak do kraje se dívá nyní truchle ta všemi hosty opuštěná Chuchle… 1/9/2025, Petr Borkovec