Tim Postovit Cestovatel cestou na tramvaj jsem viděl ženu v černých brýlích — schylovalo se k bouři na obloze na její rohovce rovněž v tramvaji jsem uviděl ukrajince ve vráskách na bronzově sežehlé pleti — prach stavby pudr na obličeji gaia julia nastoupil pár a on měl nohy laně na levé tetování — tribuna sever a ona dítě v kočáře a úsměv bílý jako káva kardiaka naproti seděl osmadvacetiletý chromý v ruce seriálový scénář — celkový dojem paul verlaine smutek paralen dvě sestry měly ve vlasech rez skřípavý smějící se folklor — vrátka morových hřbitovů noha přes nohu jako březové kříže tak jako mnozí přede mnou i já cestuji: enrique stanko vráz mezi lovci lebek usíná při počítání měděných drátů kolem pasů žen z tabanganu příští zastávka: staroměstská Co dodává básník Prahy Báseň Tima Postovita, narozeného v roce 1996, pochází ze sbírky Motýlí pavilon (2021) a dobře se hodí — alespoň se mi zdá — do velkoměstského vedra, které právě panuje, do včerejší do černa upečené tramvaje, v jejímž břiše se plouží zmožené fragmenty turistů a zubožené stíny domácích. Mezi dvěma pražskými tramvajovými zastávkami (ta druhá je Staroměstská, ta první by mohla být třeba Karlovy lázně; tramvaj možná sedmnáctka) prožije náš autor několik dobrodružných exotických expedic. Do velmi různých míst i časů. Cizokrajné a pozoruhodné a fantastické je to dost, ale všechny jeho záběry z navštívených prostor a dob jsou jakoby „nemocné“, prorostlé smutnou houbou, melancholickou dřevomorkou. Chybí jim okouzlený nádech a nadšení, dychtivost prvních pohledů, objevitelský apetit a nekonečná víra v budoucnost. Nově obsahují varování; jsou plná neblahých znamení. Zužují se nám před očima, zavírají. Ano, jistě také dnešní mladý básník cestuje („tak jako mnozí přede mnou“, jak sám píše), ale jaké je to cestování ve dvacátých letech jedenadvacátého století? Schyluje s k bouři na obloze i na všech rohovkách světa. Sežehlá pleť. Prach. Tolik selhávajících srdcí! Paul Verlaine smutek paralen. Březové kříže. A skřípající rezavá vrátka hřbitovů. Co nejpěknější zbytek léta, čtenáři nových básní! 18/8/2025, Petr Borkovec