Pavla Maternová Dva rybáři Dva rybáři zasedli v loďku a po proudu dali se v běh: druh bradatý s čeřenem v rukou, druh mladistvý u vesla v snech. Jen z klidného vyjeli kraje, je čeřivá vítala pláň, by z tiché své hlubiny taje jim dary své hrnula v dlaň. I vnořena do vody sítě, a na první zajato hod v ní veselé Vltavy dítě: to běliček stříbrný rod. A za první znova a znova zas jiné se lapají hned, a rybák, ten neztratí slova a nespustí s čeřene hled. Však do kola hrouží se zraky ten mladičký u vesla druh. Jej letící po nebi mraky, jej zvlněný dojímá luh. Jej zelené poutají břehy i zpěněný po boku jez i slunečné do řeky šlehy i v hladině obrazů směs. A snivé když upřel své oči v dno lodice, v rybiček běl, on, zády jak soudruh se točí, z nich nejhezčí: Volna jsi! děl. A pustil ji do její skrýše a v dumách pjal do modra zrak, cos pro sebe zanotil tiše — on spokojen, šťasten byl tak! Však veselé Vltavy dítě šlo varovat družek svých svět: již prázdné jen tahali sítě — a za krátko dali se zpět. Co dodává básník Prahy Pavla Maternová (1858–1923) byla učitelkou na prvním středoevropském ženském gymnáziu Minerva v Praze, redaktorka, překladatelka z několika jazyků, autorka literatury pro děti a mládež, básnířka. Významná průkopnice ženského hnutí. Sbírka Na nábřeží (1897), z níž báseň vybírám, je jedinou básnickou sbírkou určenou dospělým čtenářům. Všechno se v ní točí kolem pražského úseku Vltavy, náplavek, nábřeží, ostrovů, meandrů, pohledů z hladiny i břehu; básně mají názvy jako Světlo s Petřína, Jezy, Vrata v jezu, Vory jedou, Vzpomínka s nábřeží, Pod Střeleckým ostrovem atd. Už letmé zalistování čtenáře zaplaví a oslepí vodními odlesky: Ty řeko, řeko zvlněná, ty olivová temně! Anebo: Daleko, daleko na obě strany Vltavy ztrácí se svítivý pás, slunečním zlatem a stříbrem je tkaný, k jihu jak připjatý v nebeský jas. Báseň Dva rybáři — upřímně řečeno — pojednává o rybářích a rybách jen zdánlivě. Takové pohádky o rybičce varující jiné rybičky a o tom, že starší z rybářů nechá bez komentáře fakt, že jeho pomocník — místo toho, aby se věnoval lovu, šikovnému manévrování plavidla a vůbec vzácné chvíli dobrého úlovku — civí kolem dokola a dojímá ho „zvlněný luh“, nelze samozřejmě přijmout! Autorka měla ještě možnost – pomyslel jsem si, když jsem báseň četl poprvé — vykřesat z těch slok delší hrůzostrašnou baladu s pohádkovým motivem. Kdyby pečlivě a plasticky zaznamenala reakci staršího rybáře na to, co mu jeho „druh mladistvý“ za zády tropí, mohli bychom se v závěru básně koupat v krvi. Což považuju za vzrušující. Ale autorka vyplula směrem k idylce a my, na konci básně máme tak trochu prázdné ruce. Nebo sítě! Ale! Když se trochu ponoříme do zobrazování pocitů mladšího z rybářů, jsme koneckonců okouzleni. Básnířka zahustí, navrství a rozpohybuje říční smyslové vjemy tak, že vzniká (jakoby se z toho všeho znovu poskládá) pozoruhodný portrét mládí, dychtivosti, očekávání, bezelstné důvěry, živočišného štěstí atd. Vlny a zvlnění, pěna a zpěnění, let, mrak, luh, šleh, směs, zrak. Do kola hladina, dokola zeleň! S obrazem obraz, obraz s obrazem! Každý rád spustí „z čeřene hled“ a zadívá se s Pavlou Maternovou do toho působivého impresionistického obrazu. Nebo ne? 17/7/2025, Petr Borkovec