Josef Hrdlička Vrtbovská zahrada jako písečné hodiny se převrátí, aby čas se mohl sypat dál já sestupoval dolů a dvě dívky se zmrzlou jiskrou — nahoru odkud byl dobrý pohled na mrtvé město zdola proti slunci tmavé siluety bezzvučná gesta na výšinách mrak jako stěna jeskyně zde dole horký vzduch kroužení vůněmi buxusu Co dodává básník Prahy Dnes otiskujeme báseň Josefa Hrdličky ze sbírky Loďstvo vyplouvá z temnot, kterou vydalo nakladatelství Opus v roce 2010. Přesýpací hodiny — čas, který je vidět — jsou zde nazývány rovnou „písečnými hodinami“: aby bylo líp vidět na písek, co se pomalu sype, propadá, hroutí dolů. Pozorujeme ihned také, jak vzhůru stoupají „jiskry“ zmrzlin, které vzápětí čeká tání, odtékání, pohasnutí. Čteme báseň a máme ulepené prsty. Čas nám zkrátka v Hrdličkově básni projede všemi smysly, nežli se před námi zjeví naše mrtvé hlavní město jménem Praha. Druhá sloka: zastavení, vzhlédnutí. Pohled toho, kdo sestoupil na dno zahrady. Přítomná chvíle a její podrobnosti. Zároveň jako by se před námi v horkém vzduchu chvělo nějaké barokní plátno z roku 1715, na němž se před slují modlí poustevník, oči v sloup, poblíž roste něco zeleného, spíš tmavě zeleného — a nebe nad tím vším je neslyšně rušné, přecpané němými hlasy a neskutečným světlem. Mimochodem: zimostráz (buxus) většinou nevoní, aromatický je jenom jeden druh: zimostráz jasmínový. Takže konec básně voní po jasmínu, po vůni všech vůní! Snad trochu uvolní všechnu tu úzkost! 19/5/2025, Petr Borkovec