Josef Svatopluk Machar Dubnový den Na tragické tělo tmavé Prahy svítí zase svěží jarní slunce. Světlý úsměv rozlívá se všude po věžích a rudých krovech domů, po ulicích, náměstích a parcích — takhle padne v stařenčiny vrásky milé vzpomínání z dávných časů nebo čerstvá dobrá zpráva dneška — všecko zjasní, rozsvítí jí světla, babička se lehce pousmívá. Prý jsem černovidec, pesimista… Hle, jdu po ulicích, po náměstích, na věže se dívám, staré domy, na jiskřivé cestičky ty v parku — těší mě ten úsměv staré Prahy, sám se usmívám tak volně, lehce, ale přiznávám se, to je všecko, co mě těší při tom putování — zajde slunce, tragická ta Praha zasmuší se znovu — toť už osud. Co dodává básník Prahy Báseň Josefa Svatopluka Machara (1864—1942) ze sbírky Na křižovatkách (1927). Intimní lyrika z jedné z pozdních sbírek. Všechna próza života jako by se soustředila ve čtvrtém verši od konce „ale přiznávám se, to je všecko“ — verš, který by mohl být pronesen včera, patnáctého dubna dva tisíce dvacet pět, u večeře. Duben není a nikdy nebyl lehký měsíc a lehkými pousmáními a úsměvy, kterých jsou právě teď plné ulice staré Prahy, prosvítá tragika a tma. Osobní i jiná. Nezdá se vám? 16/4/2025 Petr Borkovec