Básně o Praze — výběr 35.

sdílet

Zdroj: Prague City Tourism

Bohdan Kaminský

Guvernantka

Má v očích zašlých přání stopy,
jak světlušky by kmitly ze tmy.
Tak den co den si vyjde s dětmi
vždy odpoledne na Příkopy.

Má temnou pleť a tmavé vlasy
a dlouhý plášť, v němž zdá se malá,
a klobouk, jejž jí paní dala
a který ona přešila si.

Tak poslouchá, co cizí děti
si žvatlají, a mluví s nimi,
a davy kol se hemžícími
dál její pohled v prázdno letí.

Snad myslí si v tom hlučném víru,
že zase doma s dětmi sedne
a ráno, celé dopoledne
se mučit bude u klavíru.

Snad myslí si, až děti vzrostou,
jak „sbohem, slečno“ řekne se jí,
a ona půjde s beznadějí
v budoucnost všeho blaha prostou…

Leč vlídná je jak tiché ptáče
a davem jdouc za ruku vede
po jedné straně děvče bledé
a z druhé hocha kudrnáče.

A po francouzsku vykládá mu,
když otázkami hoch ji mučí,
a štíhlé děvče růsti učí,
jak sluší se na velkou dámu…

Tak od Můstku až k Prašné bráně
od pěti hodin chodí k šesti…
Když ptala by se, co je štěstí,
kdo z lidí co jí podá za ně?

 

Co dodává básník Prahy
Na básníka, prozaika a překladatele téměř všech Molièrových her Bohdana Kaminského (1859–1929) dnes vzpomíná málokdo – možná nikdo; možná jenom básník Ivan Wernisch občas hlasitě vzdychne a trochu unaveným pohybem zařadí Kaminského báseň do některé ze svých tlustých antologií. Sbírka Z Příkopů, z níž Guvernantku vybíráme, vyšla v Praze u Jos. R. Vilímka v roce 1892 a na každé z devadesáti stran přináší barvité zprávy a slovesné kresbičky z korza mezi Prašnou branou a Václavským náměstím. Její tehdejší kritikové Kaminskému vytýkali nedostatek hloubky (zvláště F. X. Šalda byl jako obvykle rozohněný a velice rozmluvený), ale mě hluboce dojímá básníkův mix puntičkářského realismu se vše prostupující tesknotou a permanentním pocitem konce. V básnické sbírce situované na Příkopy jsme pořád jednou nohou na Olšanech!

Kaminský detailně představuje bulvár a na něm malé děti (v „řasnatých pláštěnkách“), děti povyrostlé (chlapec s obručí, bledý, odpoledne, po škole, na Žofíně), slečny z venkova, které se ocitly ve víru velkoměsta (v boa těkají od jedné výkladní skříně ke druhé, s balíkem v ruce), svého dávného spolužáka z AVU (o němž se dozvídáme, že byl kučeravý, měl kštici a nosil knírek, havelok a mastný širák, co vypadal jak střecha – to jsme teprve u hlavy!) atd. Básník probírá různé figurky i pozoruje dav. Často mluví sám o sobě (taky, jak jinak, na Příkopech!) a o ženách různého skupenství. A hned vedle těch podrobností vždy číhá nebo sedí smrt, slabost a samota, bledost a rov.

Před hochem s obručí se rozevírá „hrob a prázdno“, slečna z venkova koneckonců jen „sedí, sedí“ a „stárne, stárne“, kolega z Akademie, kdysi plný nadějí, se místo oběda vláčí po městě a kupuje si housku a sám básník závidí mrtvému, jehož zrovna vezou kolem. Také guvernantka z naší básně má za „temnou pletí“ a pod darovaným a jistě šikovně přešitým kloboukem tmu, která se skládá ze „zašlých přání“ (světlušky jsou tu pouze od toho, aby potvrzovaly temnotu), a před sebou – beznaděj, beznaděj, beznaděj.

Pražské Příkopy plné živých mrtvol, které kamery zabírají z nejrůznějších úhlů a vzdáleností, v přirozeném světle i v působivém zamlžení a přesvícení, z ruky i ze stativu atd.

To sedí! Zrovna včera jsem tudy procházel.

Ó v chvíle takové, už zoufalosti blízký,
kdy každá vzpomínka až do duše tě bodne,
bys celé Příkopy za kouzlo rodné vísky,
a celou Prahu dal za lesy svoje rodné!

Petr Borkovec, 30/8/2024

získejte od nás pravidelné novinky a tipy na dění v praze

Zadaný e-mail má špatný formát

* odesláním souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů

Smazat logy Zavřít