Bohdan Kaminský Guvernantka Má v očích zašlých přání stopy, jak světlušky by kmitly ze tmy. Tak den co den si vyjde s dětmi vždy odpoledne na Příkopy. Má temnou pleť a tmavé vlasy a dlouhý plášť, v němž zdá se malá, a klobouk, jejž jí paní dala a který ona přešila si. Tak poslouchá, co cizí děti si žvatlají, a mluví s nimi, a davy kol se hemžícími dál její pohled v prázdno letí. Snad myslí si v tom hlučném víru, že zase doma s dětmi sedne a ráno, celé dopoledne se mučit bude u klavíru. Snad myslí si, až děti vzrostou, jak „sbohem, slečno“ řekne se jí, a ona půjde s beznadějí v budoucnost všeho blaha prostou… Leč vlídná je jak tiché ptáče a davem jdouc za ruku vede po jedné straně děvče bledé a z druhé hocha kudrnáče. A po francouzsku vykládá mu, když otázkami hoch ji mučí, a štíhlé děvče růsti učí, jak sluší se na velkou dámu… Tak od Můstku až k Prašné bráně od pěti hodin chodí k šesti… Když ptala by se, co je štěstí, kdo z lidí co jí podá za ně? Co dodává básník Prahy Na básníka, prozaika a překladatele téměř všech Molièrových her Bohdana Kaminského (1859–1929) dnes vzpomíná málokdo – možná nikdo; možná jenom básník Ivan Wernisch občas hlasitě vzdychne a trochu unaveným pohybem zařadí Kaminského báseň do některé ze svých tlustých antologií. Sbírka Z Příkopů, z níž Guvernantku vybíráme, vyšla v Praze u Jos. R. Vilímka v roce 1892 a na každé z devadesáti stran přináší barvité zprávy a slovesné kresbičky z korza mezi Prašnou branou a Václavským náměstím. Její tehdejší kritikové Kaminskému vytýkali nedostatek hloubky (zvláště F. X. Šalda byl jako obvykle rozohněný a velice rozmluvený), ale mě hluboce dojímá básníkův mix puntičkářského realismu se vše prostupující tesknotou a permanentním pocitem konce. V básnické sbírce situované na Příkopy jsme pořád jednou nohou na Olšanech! Kaminský detailně představuje bulvár a na něm malé děti (v „řasnatých pláštěnkách“), děti povyrostlé (chlapec s obručí, bledý, odpoledne, po škole, na Žofíně), slečny z venkova, které se ocitly ve víru velkoměsta (v boa těkají od jedné výkladní skříně ke druhé, s balíkem v ruce), svého dávného spolužáka z AVU (o němž se dozvídáme, že byl kučeravý, měl kštici a nosil knírek, havelok a mastný širák, co vypadal jak střecha – to jsme teprve u hlavy!) atd. Básník probírá různé figurky i pozoruje dav. Často mluví sám o sobě (taky, jak jinak, na Příkopech!) a o ženách různého skupenství. A hned vedle těch podrobností vždy číhá nebo sedí smrt, slabost a samota, bledost a rov. Před hochem s obručí se rozevírá „hrob a prázdno“, slečna z venkova koneckonců jen „sedí, sedí“ a „stárne, stárne“, kolega z Akademie, kdysi plný nadějí, se místo oběda vláčí po městě a kupuje si housku a sám básník závidí mrtvému, jehož zrovna vezou kolem. Také guvernantka z naší básně má za „temnou pletí“ a pod darovaným a jistě šikovně přešitým kloboukem tmu, která se skládá ze „zašlých přání“ (světlušky jsou tu pouze od toho, aby potvrzovaly temnotu), a před sebou – beznaděj, beznaděj, beznaděj. Pražské Příkopy plné živých mrtvol, které kamery zabírají z nejrůznějších úhlů a vzdáleností, v přirozeném světle i v působivém zamlžení a přesvícení, z ruky i ze stativu atd. To sedí! Zrovna včera jsem tudy procházel. Ó v chvíle takové, už zoufalosti blízký, kdy každá vzpomínka až do duše tě bodne, bys celé Příkopy za kouzlo rodné vísky, a celou Prahu dal za lesy svoje rodné! Petr Borkovec, 30/8/2024