Kevin Gilday Tak trochu jiný průvodce Prahou – V Praze jsou mraky irských hospod, jedna rádoby irštější než druhá. Jsou to ambasády sv. Patrika plné veteše a falešného mahagonu, kde se turistům prodává předražený Guinness, aby si mohli připomenout chuť domova, i když doma nejsou nikde. Jsou to útočiště osamělých lidí trpících přemírou vjemů a prostřednictvím repliky hřejivého komfortu a talíře studených hranolků lákají dovnitř citlivé duše ocitnuvší se na pokraji neznáma. Bůh žehnej barmanovi, jenž nedokáže najít na mapě Kilkenny, ale vždycky ví, na kterém kanále dávají fotbal. – V Praze mají tři gendery: kafe, pivo a víno. – Staré Město je Disneyland pro opilce. Utopie pro bezuzdné pánské jízdy před svatbou. Filmové kulisy pro obejdy, co se pídí po všem, co souvisí s konopím, a nevadí jim přepálené ceny. – Trdelník je asi tak český jako špagety. – Karlův most neslouží k efektivnímu přemísťování. Na Google mapách se zapomněli zmínit o houfu italských babiček, které zrovna okupují úzké prostory mostu v neprostupné rojnici. Totéž platí o osmičlenné jazzové kapele, která ladí nástroje pod sochou sv. Barbory. Karlův most vypadá nejlíp zdálky a rychlejší je přeplavat Vltavu než dělat slalom mezi rezidenty mostu posedlými selfíčky. – Na hodiny na věži se dá koukat i jinde a jsou tam menší davy. – Když se pozorně zaposloucháte, uslyšíte, jak Praze tluče srdce — pod rachocením tramvají, hukotem demonstrací a vlnami turistů, které zaplavují její břehy. Je to město stavěné na vrstvách vášnivých životopisů; do jeho základů jsou vytesány nepatrné příběhy obyčejných lidí. Poselství rozluštíte, až když zpomalíte. Praha se vám neodhalí při prohlídkách, kdy šlapete za praporkem průvodce, ale v klidných kavárnách, v barech ve tři ráno, v satelitních sídlištích obklopujících centrum města jako při seanci. Praha je nehybná, ale neustále se mění. Hlas města zaslechnete, až na to budete připravení. Uslyšíte, jak šeptá: Vítej. Přeložil Bob Hýsek Co dodává básnířka Prahy: Centrum Prahy je esencí historie a tato esence je tak silná, že i když je omývána řekou proudících turistů a lapačů jejich peněz, stále je bezvýhradně přítomná. I tyto davy — nesoucí si v dlaních kusy sladkého pečeného těsta naplněného zmrzlinami — jsou součástí historie. Té, která se zapíše v dalších dekádách. Na vrstvu románských sklepů, gotických kleneb, renesančních pater a barokních fasád přidávají tu svojí — snadno smytelný pel blikajících výloh a restauračních předzahrádek. Jak se ale postavit ke stověžaté Praze, k její kráse probleskující v tlačenicích, k jejím cetkám a předraženým irským hospodám? Postavit se čelem! Neopouštět a neobcházet ji. Projít davem a sednout si do oprýskané kavárny ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí nebo si jít poslechnout debatu do kulturního centra Dominikánská 8 v Husově ulici. Obejít frontu instagramerů čekajících na selfie s Idiomem — tubusem z knih — a jít si půjčit knížku do Městské knihovny. Vyšlapat Petřín a sednout si do trávy pod strom. Projít se jižními zahradami Pražského hradu od Josipa Plečnika, kam vedou dveře Býčího schodiště na třetím nádvoří. Vlastně to nejsou dveře, ale branka, kterou většina turistů spolehlivě mine. Vy jí ale nepřehlédnete a vstoupíte. Necháte se svést schodištěm o dvě patra níž. Až tam, kde se vám otevře náruč města, kde rovně střižený trávník plynule navazuje na horizont střech, jako by to bylo písčité pobřeží a vy se dívali na rozbouřené moře. Jestli je někde neochvějné srdce Prahy, řekla bych, že je to právě tady. 26/3/2026, Anna Beata Háblová