Marie Iljašenko Zajíc, který má blízko k zemi V dětství mi říkali, že zvířata nemají duši, ale já se ráda podělím o svou duši, s tebou, zajíci, i s tebou, strako, stejně jako o remízky a drolivé profily svého města. Nic ze mě neubude, ani křovin, ani houští, ani vzduchu, když s vámi, kteří jste blíž nebi anebo zemi, budu sdílet výsadu jazyka: slovesa rodit, zemřít, milovat a další zapovězená slova. Nevíme přesně, kdo jste, tak jako vy to nevíte o nás. Ale jsme z masa a krve a šlach a dělí nás tenčí čára, než se nám snažili namluvit filozofové a kněží, pro které byl člověk měřítkem všech věcí. S tebou, zajíci, který žiješ mezi kolejemi Žižkova, i s tebou, zajíci z drolivého profilu Letné, i s tebou, strako, se ráda podělím o svou duši — budete-li o ni stát. Co dodává básnířka Prahy: Pražská fauna a flora je podivuhodná. Nejčastěji ji najdeme v místech, která nejsou příliš opečovávaná ani uhlazená — tam, kde roste alespoň trochu přerostlá tráva a křoviny nebo jsou zanedbané kouty mezi domy. Biologové a bioložky dokonce tvrdí, že některé druhy ptáků a rostlin, které už nenajdeme ani na českém venkově, žijí a rostou právě v takových městských končinách. Jedním z těch míst je i bývalé nákladové nádraží Žižkov. Z těch kriticky ohrožených druhů zde roste drobnokvět pobřežní. Na nádraží byl náhodně zavlečen v 19. století, pravděpodobně se štěrkem nebo dováženou ovčí vlnou. Podobný příběh má i starček úzkolistý, který pochází z jižní Afriky, ale na rozdíl od drobnokvětu se v Česku více zabydlel. Tři křídla vzájemně propojených a průjezdných hal žižkovského nádraží ve své době tvořila jednu z provozně nejdokonalejších staveb v Evropě. Ráda se těmito místy toulám a sleduji perspektivu ubíhajících kolejí mizejících v trávě a diviznách. Detaily zrezivělých manipulačních můstků mi připomínají kostru slepýše – a možná jsem zde na nějakého živého slepýše také narazila, stejně jako na prchajícího zajíce z básně Marie Iljašenko. Na konci nádražního areálu je dožívající most pod ulicí K Červenému dvoru, který jsem v roce 2024 v rámci Landscape festivalu vyzdobila básněmi s názvem Rady mostu. „Nesypej se z toho“ nebo „Nenaraz hlavou do ostrého slunce“ — tak zněla doporučení zchátralé konstrukci, která jsem se snažila nasprejovat i na horní část železobetonového překladu. Moc dobře si pamatuji na ten den, kdy jsem se šablonou a sprejem v ruce balancovala na rozkývané zdviži deset metrů nad zemí a byla sevřená strachem z výšky. Všechny mé zvířecí instinkty byly zapojené. V té chvíli jsem zvířetem být chtěla — mít jejich lehkost, hbitost a přesnost, kterou disponují, když jde o život. O život, kterým jsou ty tři zásadní slova z Mariiny básně, která nás a zvířata spojují — slovesa rodit, zemřít, milovat. 11/3/2026, Anna Beata Háblová