Ondřej Macl Černý Most (úryvky z rukopisu o nočních směnách v chráněném bydlení) — Ani jeden z mých klientů netuší, kde je Karlův most. A to žijí celý život v Praze! Neznají Petřín, orloj ani Václavák. I pokud se na některém slavném místě náhodou ocitli, dávno je zapomněli (s výjimkou zoologické zahrady). Nevědí, kde je Hradec, Brno, Ostrava, kde leží Paříž, New York… Na rozdíl od keramiky, prádelny a pekárny, doktora Čelakovského či obchodu Albert, kde mají šlehačku. Ještě neztratili blízkost, pojem o tajemnosti světa mimo známé trasy. Jsou domorodci uvnitř cizí civilizace, která se je rozhodnula zaplaťpánbůh nelikvidovat, ale zatím neprohlédla jejich nadání. — „Kdo pracuje v noci? Jen kurvy a zloději,“ pronesl jeden politik. Dobří lidé by měli trávit v práci své nejlepší hodiny, ve jménu společnosti. Noci jsou démonické. Dejte si prášky na spaní, pokud vás neuspí sex nebo televizor, hlavně být potichu a nevycházet ven. Zoufalec, kdo se bojí noci! Kdo nikdy neproříznul noční klid úzkostným výkřikem. Kdo nenazřel sebe sama jako zloděje a kurvu, a raději jedním vrhem pourážel všechny vrátné, hlídače, řidiče nočních linek, nemocniční sestry, dělníky a jiné anděly… Noc je propast. A noc je také závrať. Noc patří snění, slavení, milování. V noci se otvírají hroby plné pokladů. A hvězdy v pádu ukazují směr. Nocí se plazí had, aby ji rozvlnil až k břehům. Noc tvoří lešení měst. Je to jediná a poslední báseň. Jediné přijatelné šílenství. V noci jsem někým jiným, než jak se znám. V noci se nepoznávám. Lísám se ke staženému prostěradlu, šeptám mu polibky a chtěl bych vyplakat nebesa, způsobit katastrofu, uhasit motýlí křídla… A když mi pracovní úřad pohrozil ztrátou dní, vyzrál jsem nad svými nocemi a učinil je prací. Beztak si s nimi většinou nevím rady. A zatímco se jiní utápějí ve víru páteční noci, přecházím z večera do svítání po černém mostě. Co dodává básnířka Prahy: „Jiné mé zastávky jsou temné jak hlína: Černý Most je černý, i na stropech je špína,“ rapuji v jednom ze svých slamů na téma metra, kde tuto stanici kritizuji kvůli její nepromyšlené a obtížně udržovatelné architektuře. Černý Most přitom opravdu nese název po špinavém mostu, který byl kamenný, černý od sazí z parních lokomotiv a klenul se nad železniční tratí směřující z Prahy do Lysé nad Labem. Proč by měl být ale Černý Most černým mostem i dnes? Znám tuto konečnou stanici velmi důvěrně. Její zavánějící kouty, kapající izolaci, odpadávající omítky nebo mojí potřebu být opatrná na schodištích a zírání do monotónní betonové zdi při čekání na autobus. Celý příběh černě na okraji Prahy ale začal mnohem dřív, ještě před stavbou dnes už omšelé stanice metra. Struktura celého Černého Mostu vyšla z nutnosti postavit v období bytové krize sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století velké množství bytů – co nejrychleji a nejlevněji. Panelové domy a panelová sídliště byly tehdy důsledkem modernismu a myšlenek Le Corbusiera, který viděl budoucnost stavění v absolutní funkčnosti a čistotě forem vetknutých do staveb i fungování měst. To vedlo k oddělování jednotlivých funkcí, a místo aby vznikaly rostlé čtvrtě, stavěla se sídliště a další monofunkční zóny. Černý Most je toho učebnicovým příkladem, kde velkou plochu určenou pouze na bydlení, rozsáhlé obchodní zóny a koridor dálnice zachraňuje pouze rozlehlá a nepopsaná příroda v okolí. Velkou nevýhodou sídlišť je ale jejich neforemný a velký veřejný prostor, který je v případě Černého Mostu tak rozlehlý, že je velmi obtížné a nákladné ho udržovat. Druhou problematickou rovinou je pak sociální rozvrstvení obyvatel v Praze, kvůli kterému Černý Most získal pověst odkladiště postižených a sociálně slabších lidí. A tak se zde nachází hned několik azylových domů, domů chráněného bydlení nebo tady sídlí Česká asociace paraplegiků. Bylo by určitě ideální, kdyby lidé s jakýmkoliv omezením mohli být víc integrovaní i v centrálních částech Prahy, na druhou stranu se díky tomu Černému Mostu nedá upřít jeho duše. Jsem ráda, když vidím, jak se obyvatelé sídliště mísí v obchodním centru s navoněnými nakupujícími, jak si dobíjejí mobilní telefony na ostrůvkách pro odpočinek nebo využívají veřejný prostor a hřiště, které by tu bez obchoďáku jinak nebylo. A jsem ráda, že i do těchto končin také zavítají básníci, jako je Ondřej Macl, člověk empatie, porozumění a něhy, který svůj vztah k tomuto místu zvěčnil i takto: „Jste moje děti. Jste moje staré děti. Nemocné děti, jaké si žádný rodič nepřeje. Skutečným dětem jste pro smích. Nejde vás zcela vyloučit, nejde vás zcela integrovat. Pokud jste ale jen nějakým omylem, pak odmítám všechno, co je správné.“ 26/2/2026, Anna Beata Háblová