Simona Racková Tam vysoko je tma Má milá Lilith, co teď děláš? Já vím, podpíráš paneláky, zahlédla jsem tě z tramvaje, chleba hřál do boku, dny pod povrchem pulzovaly, nechtěly to vzdát. Zavřela jsem oči, toužila smazat historii, znovu hledat první slova. O půlnoci, v minutě nula, otočíš hlavu, v náručí prázdno. Máš home office, za nocí odpovídáš na vzkazy, ústně, nebo krásnýma rukama, prsty, co sahají do horních tónů, rozhodí sny. Rozhodí soustředění, tam vysoko je tma, kdo miluje, nedojede dnes domů. Co dodává básnířka Prahy Skulptura Lilith sochaře Černého složená z plátů nerezové oceli je součástí bytového domu umístěného mezi Rohanským ostrovem a barokní Invalidovnou. Patří do té části Invalidovny, která je v rozpuku, kde se hodně nového narodilo a o to další se starají otáčející se věže jeřábů. Mezi uniformními administrativními kvádry je lesknoucí se hmota ve formě monumentální ženy jako nečekané zjevení. Je to chvilkové vytržení z korporátní decentnosti, dokud si člověk neuvědomí, že ani smyslné linie těla nevtisknou místu to, co mu chybí — lidské měřítko. Příliš široké ulice a příliš šedé objekty s příliš zastřiženými trávníky ve mně neotvírají nic, co by mi bylo příjemné. Možná proto jsem ráda, že se mám aspoň na chvíli za čím ohlédnout, když projíždím kolem obrovských paží a nohou. Ale nedá mi to nic víc, než letmý záblesk naleštěného kovu. Na sochu si nemohu sáhnout a nemohu se v ní schovat, neumím se s ní skrze její velikost ztotožnit. Je prázdná, ani ptáci uvnitř ní nezahnízdí. A proto se od ní zase odvracím a přemýšlím raději o řece, o budoucnosti Rohanského ostrova, jehož revitalizace se blíží. Myslím také na historii chátrajícího objektu postaveném v osmnáctém století Dientzenhoferem pro válečné invalidy, na jehož místě se už v šestnáctém století nacházel špitál a chudobinec. Možná že socha Lilith své nahé tělo obléká do slov o tom, že sama také cosi těžkého nese a podpírá, stejně jako toto místo mělo podpírat ty, kteří to potřebovali. Možná. Ale s největší pravděpodobností je jen hrou, během které se dotýká našeho vnímání světa skrze naše vlastní tělo a naši velikost. A to je důvod, proč mi vedle ní pokaždé na chvíli zabrní v zátylku. 13/2/2026, Anna Beata Háblová