Alžběta Johanka Petrová Na Florenci Malý harmonikář se snědou kůží hraje nám na rozloučenou Čau lásko než tě docela spolkne metro a mě nabere tramvaj a odveze daleko od nás od prvních ostružin od zrychleného bušení drobného srdce kterému jsem naslouchala před spaním a jehož nositelka se přitom tak ošívala: „to šimrá, mami“ a ještě více si přitiskla moji hlavu k hrudi Podle čeho poznáme že k sobě patříme že jsme přijali naše vesmíry a rozmixovali je až na jahodovou dřeň abychom ulizovali spolu i když nám občas chladem trnou zuby jak lidé na rozpálené ulici poznají onu sladkost kterou jsme ochutnávali spolu a měli jsme ji propůjčenou jako jenom tu naši jak černý harmonikář věděl že nám na sobě záleží a leží u nohou ve stínu našich těl Čau lásko Co dodává básnířka Prahy Vybírám básně vztahující se k takovým pražským místům, která nejsou jednoduchá. K místům, která si svou poetiku musí vydobývat skrze drobná zastavení, ohlédnutí, setkávání nebo loučení — jako je to v případě básně Na Florenci. Florenc je křižovatka tras lidí i prostředků dopravy. I když si svůj název nese po někdejších obyvatelích Florencie, kteří v ulici Na Florenci žili za Karla IV., s malebností italského města mnoho společného nemá. Když Florencí procházím, sama jsem raději uzavřená do svých myšlenek, než abych se dívala kolem sebe. Odcizený prostor přestupních chodeb metra, nikam nepatřící trávníky nebo podmostí městského okruhu nevybízí k zastavení ani kochání. Přesto se toho zde hodně děje. Na chvíli se zastavím u východu z metra. Pozoruji procházející lidi i ty, kteří na něco nebo někoho čekají. Přála bych si, aby se jednou z této části Prahy stalo místo nejen setkávání a loučení, ale i spočinutí a sdílení. A je dost možné, že se tak stane — alespoň je to v plánu, jak tvrdí vítězný návrh soutěže Florenc 21, které by z tohoto tranzitního koridoru chtělo vytvořit kus plnokrevného města. Třeba se dočkám. Jednou si tady někde sednu na lavičku, budu se dívat na fasádu nového domu nad přestupní stanicí metra a nebude se mi chtít nastoupit do tramvaje, ani někam rychle pokračovat dál. 14/1/2026, Anna Beata Háblová