Devadesátky jsou pointou velkoryse založeného programu. Dana Kyndrová se od počátku orientuje na fotografické zaznamenávání a posléze i publikování svědectví o nadčasových společenských otázkách. Zosobňuje autentický realismus, tvořící v české kultuře široké hnutí, kdysi vyhraněné vůči realismu socialistickému neboli proti doktríně oficiální propagandy. Chce-li humanistická fotografie znázornit a zprostředkovat poznatky o konkrétních lidech, bývá vstřícná nejenom k divákům, ale též k fotografovaným. Dokumentaristka pochopitelně respektuje ty, kteří si nepřejí být zachyceni. Zároveň nepovažuje za přijatelné scény režírovat a snímky inscenací vydávat za doklady nehrané činnosti. Raději je trpělivá, navazuje neformální kontakty a k fotografování tudíž dochází přirozeně. A nehodlá-li manipulovat s aktéry a s diváky, nepřekvapí, že podléhat iluzím nemíní ani sama. Pád komunistické moci koncem roku 1989 si fotografka samozřejmě nenechala ujít, zachovala si však hledisko individuality skeptické k masovosti. Z nových míst promlouvali noví řečníci, zato tleskající ruce byly mnohdy totožné s těmi, jež viděla mávat jejich předchůdcům. V jednom z rozhovorů Dana Kyndrová vzpomínala, že ještě více než dekádu po převratu se ve státních službách, ba přímo na Pražském hradě, držel příslušník tajné policie, jehož vyfotografovala 1. května 1983 v roli ostrahy vládní tribuny při manifestaci spořádanosti obyvatelstva. Tak jako si o pozornost říká setrvačnost dotyčného prvomájového detailu, můžeme v cyklech autorčiných fotografií nalézat příznaky toho, nakolik v kterém prostředí nadále působila deformace komunistickou ideologií a režimem socialismu. A souběžně sledovat zhoupnutí kyvadla dění k bezradným výstřelkům tělesnosti, zbavené totalitního sešněrování. Devadesátky nevolají po nostalgických náladách, spíše vybízejí k zamyšlení. Leč nejsme-li všichni situováni v sociálním ohledu souhlasně, tedy tak nevnímáme ani minulost, ani svět vůbec… Více