Josef Brukner Ve Hvězdě Ve Hvězdě se zvedly větry, nad duby listy zavířily, psi vyli, vlci větřili, za letu výři zavařili švestky a blumy, černé a tmavomodré. Ó listopade, pročpak jen začínáš na „L“ – ne na „N“? Je krásné jméno „nistopad“! Schne nist! Nist žloutne! Nistů pád! V oboře smutná dáma ráda z nachových nistů vějíř skládá. Co dodává básník Prahy Drobný skvost, který básník, prozaik, překladatel a především autor knížek pro děti Josef Brukner (1932–2015) uveřejnil ve sborníčku Hvězda, co se nezdá (1968), určeném dětem a mládeži a věnovaném pražské oboře Hvězda a letohrádku, který v ní stojí. Lovecká obora (dnes v Praze 6), kterou v 16. století založil císař Ferdinand I. Habsburský, je v básni silně přítomna: listy víří nad duby, které jsou pro oboru typické a jejichž výsadba ve tvaru šesticípé hvězdy byla ve své době výjimečná. Psi samozřejmě odkazují k honům a loveckým slavnostem všeho druhu, ale ani vlci nejsou v básni bez reálné opory. Císař Rudolf II. prý v oboře choval vedle dvanácti velbloudů a dvou gepardů také smečku karpatských vlků. Závěr básně patří jakési smutné dámě. I ta kdysi opravdu žila a její příběh byl s oborou osudově propleten: arcivévoda Ferdinand II., který zde vystavěl známý letohrádek (taky na půdorysu šesticípé hvězdy), půvabnou stavbu věnoval své osudové lásce Filipíně Welserové. Filipína byla krásná a asi i fajn, ale bohužel neurozená, z čehož vyplýval veliký smutek, patrný obzvlášť v listopadu. Dodejme s radostí, že arcivévoda se zachoval jako muž a s Filipínou se stejně a tajně oženil (potíže pokračovaly, protože Habsburkové ani papež sňatek neuznávali). Ale Filipína vše statečně vydržela, a protože – vedle Ferdinanda – milovala také zahrady a sady, hned vedle obory jich několik nechala založit. Proto se ve verších hovoří také o švestkách a blumách. Bruknerova báseň má zjevný morgensternovský nádech, je i není pro děti, je poučená a náročná i zcela střelená; začíná jako školní diktát, projde experimentální fází a končí jako pokroucená sentimentální romance. Skvost, u něhož se mi vybavují věty velké rakouské básnířky Ilse Aichingerové: „Svut by bylo lepší než svět. Méně upotřebitelné, méně šikovné.“ Pěkný nešikovný nistopad! Petr Borkovec 16/10/2024