Adolf Červinka Podzimní jitro Mlhy se valí s Petřína, obzor je utopen v mléce, intimně hřeje peřina, nelze už koupat se v řece. Manželka se mnou hovoří o tom, co k obědu strojí, v posteli kluk náš táboří, k tuhému chystá se boji. Najednou vzlétnou polštáře, ložnice rykem se plní, táta se chytá za tváře, podlaha mírně se vlní… Divoce kluk náš burácí, trhliny na stropě rostou, šlapeme řády domácí po ránu idyllou prostou… Co dodává básník Prahy Co k tomu dodat? Že dny se krátí valem a že také medailon básníka, prozaika, advokáta, dramatika, znalce autorského práva a překladatele Adolfa Červinky (1875 v Albrechticích nad Orlicí – 1936 v Praze) v Lexikonu české literatury je docela krátký – vlastně jen o trochu delší než tento jeho pražský jitřní rodinný obrázek z roku 1909. Z medailonku ve slovníku se dozvídáme, že Adolf Červinka byl „náladový lyrik“, „autor nenáročných společenských románů“, dále pak padnou formulace jako „nepříliš obratně“, „nenáročné umělecké cíle“ nebo „na povrchu ulpívající“. No, dobře, možná jo… Ale já jsem maličko stržen básníkovým šlapajícím rytmem krátkých veršů a dobrými rýmy (byť první sloka se rýmově povedla výrazně lépe než ostatní: nedělní snídaně zřejmě teprve začínala a advokát byl vyspalý), říkám si je nahlas a pořád dokola a vidím, že zamícháním lze Červinkovu pokaženou idylku posunout například k vydařené manželské erotice (laciné, přisprostlé a stereotypní, to uznávám): Podzimní jitro Mlhy se valí s Petřína, intimně hřeje peřina. Nelze už koupat se v řece! Manželka se mnou hovoří, k tuhému chystá se boji. Podlaha mírně se vlní… Najednou vzlétnou polštáře, ložnice rykem se plní, trhliny na stropě rostou, obzor je utopen v mléce… Šlapeme řády domácí po ránu idyllou prostou. Mohu také – jednoduchým rozkládáním a skládáním, při němž mě rým a rytmus hlídá – zahájit hroznou baladu: Burácí obzor s Petřína! Ložnice! Polštáře! Peřina! Podlaha valí se, vlní! Táta se chytá za tváře. Manželka rykem se plní. „Kluk náš je utopen v řece!“ ………………………………… ………………………………… ………………………………… Dál raději nepokračuju, je to příliš hrozné. Anebo lze ty čtyři sloky popostrčit k něčemu trochu praštěnému, co chvílemi vypadá trapně, chvílemi zamotaně, ale občas – alespoň myslím – jako by zazářil polodrahokam. Kombinací je skoro nekonečně, to se mi líbí. Tak například: Podzimní jitro Po ránu kluk náš s Petřína divoce chystá se v mléce. Manželka nelze. Peřina valí se intimně v řece, v posteli k tuhému hovoří (táta se se mnou strojí). Obzor je k obědu – táboří! Trhliny vzlétnou k boji! Šlapeme na stropě polštáře, ložnice řády se plní. podlaha chytá za tváře. Už koupat? Mlhy se vlní. Utopen hřeje domácí. Kluk náš se chystá! Rostou? O tom, co rykem burácí, idyllou mírně prostou… Petr Borkovec, 28/9/2024