Elsa Aids Lazarská v zimě Měl jsem o čem přemýšlet, když večer na Lazarské stály drobné holčičky sjeté peřím a zmatené jako nutrie v lesním koutku v Chuchli. Jestli chci, za pět stovek mi to udělají v křoví před Novoměstskou radnicí. Smály se a naznačovaly rukama, o co jde. Trochu se mi chtělo a trochu ne, sněžilo a byl jsem opilý. Najdi si teplouše, volaly za mnou, stejně by se ti nepostavil. Ale když jsem seděl v tramvaji, jedna z nich, ta menší, zaťukala na sklo a zamávala na mě. Ve vagónu se topilo, na podlaze tál našlapaný sníh a já litoval. Co dodává básník Prahy V tomto cyklu básní a komentářů o matičce Praze jsem doposud neměl žádnou báseň Jaroslava Seiferta! Jak je tohle vůbec možné? Asi ostych – pokusím se ho časem překonat! Dnes ale ještě ne. Ovšem sbírka Elsy Aids s názvem Lazarská v zimě a jiné básně (2023), odkud pochází dnešní text, k Jaroslavu Seifertovi a jeho poezii (a té „pražské“ obzvlášť) odkazuje v mnoha rovinách. Najdeme tu báseň s názvem „Seifert“, v níž padne název slavné sbírky Maminka. Jeden z oddílů je dokonce pojmenován „Jako Seifert“. Na zadní straně knihy se nachází citace průvodního slova básníka Ladislava Fikara k Seifertově sbírce Halleyova kometa a motto Aidsovy sbírky pochází z Koncertu na ostrově, jiné knihy našeho jediného nositele Nobelovy ceny za literaturu. Jestliže Ladislav Fikar označuje Seifertovu Halleyovu kometu za „knížku ohlédnutí, uhranutí a vzpomínky, nostalgickou a naspodu hořkou“, při čtení Aidsovy Lazarské hned vidíme, že nejsme od té citace, vytažené na světlo, daleko. Stačí otevřít na první stránce: „V tom bytě býval prach, ale taky hodně světla…“ Nebo o kousek dál: „Když mi byly čtyři roky, / měl jsem jemné blonďaté vlásky…“ Literární vědec Robert Kolár si v recenzi Lazarské všiml „sněhu“ ve všech básních prvního oddílu, který „láká k paralele k Seifertově vzpomínkové knize Co všechno zavál sníh“. Kolár trefně dodává, že pro něho by „bez vztahu k Seifertovi Aidsova sbírka nemohla získat hrůznou nejistotu, koho se její eroticky milostné básně týkají: jestli milenky, nebo maminky…“ K pozdnímu Seifertovi odkazuje také verš Lazarské. Je volný, ale jako by pořád upomínal na vázaný: jako by se o něho odvazoval a znovu připoutával. A další zjevné vazby: permanentní nenápadná asociativnost, která propojuje i nepropojuje jednotlivé části básní. Zvláštní „střihy“, co jsou vlastně „uzly“! A také zakončení jednotlivých slok i celých básní, jakási shrnutí, která jako by ale byla pronášena z jiné dálky než předchozí verše – sloku uzavírají, ale zároveň otevírají někam jinam. A nakonec, všude spousta centra i periferie: Libuš, libeňské nádraží, Chuchle, Novoměstská radnice, Štěrboholy, Rokytka, Lehovec… Petr Borkovec 17/9/2024 Kostel Nejsvětější Trojice | Foto: Luděk Sládek