Jaroslav Seifert Světlem oděná (ukázka je z druhé části) + + + S růží v zubech, trochu povychýlen, díval jsme se s hradeb po střechách, u kolenou ústí starých střílen, která ošlehával střelný prach; Praha, jejíž kráse nepostačí plachta nebe, třeba plná hvězd – a já jsem se bával za průjezd, zábradlí se drže na pavlači – zjevila se světlem přioděná, na paroží věží zlatý kříž, lovec klesl zmaten na kolena, aby luk svůj nepozvedl již. Rozevři, světe, mapy všech svých divů, prstem půjdem podle proudu řek a pak proti proudu nazpátek, aby mohl šíp dát na tětivu. Mrtvý básník, uzamčený deskou, otevřel mi klíčem přes svůj hrob; kořist první, skrytá za soutěskou, byla má: to město od těch dob. Město, jehož kráse nepostačí slovo řeči, chvějící se rtem; básníci, ti chodí nad městem, ale místo psaní veršů pláčí. + + + Co dodává básník Prahy Chvíli jsem váhal jestli začít právě tímto textem, protože právě tímhle textem bychom mohli i skončit, ale nakonec jsem se rozhodl, že mu první místo patří. Začínám tedy rodákem ze Žižkova a jedním z nejslavnějších (ať už sláva v kontextu poezie znamená cokoli) českých básníků vůbec, a jeho skladbou, ve které objal Prahu něžně, ale pevně, skladbou jasnou a křehkou jako by byla foukána z tenkého skla. Vít Janota, 27/6/2022