Petr Král Vracím se… …na své předměstí jako vždycky je tu chladněji a večerní tma je víc inkoustová Navíc ten zvláštní klesavý svah ulice po které jdu k domu Jako by někam ústila pak se ale jen trochu zhoupne a dál se táhne nikam Křoví ve stráni pod kostelíkem naproti domu se cení jako výzva k neznámým krutostem Všude je přitom klid Jen vzduch je břitký jak ostří nože už teď s inkoustovou chutí krve v níž se zdá z kovu předem vyvstávat rez Pokud jde o lidi jsou tu spíš vzácní jako by každý byl jen vybraný exemplář pro Noemovu archu Tlustá cikánka se synem jenž ji podpírá co živá berla Matka už se mu bortí ale ještě ho komanduje Taky ten vysoký penzista s šedými vlasy a ve sportovní bundě který spravuje celý vedlejší dům navíc k autu a psu trochu primář a trochu vykuk snad primář přeškolený na vykuka Tu a tam jeden dva opilci dvě tři stařeny každý sám pro sebe vyhřezlý z jiné hospody nebo k uložení do jiné truhly Ale chodci tu nejsou odlišní od těch jinde Jen mezi nimi to trochu víc mlčí Co dodává básník Prahy Báseň Petra Krále (1941–2020) ze sbírky Kolem vejce z roku 2016. I kdybych neznal básníkovu adresu, místo bych, myslím, uhádl (možná napodruhé, nevím): podle kombinace „předměstí“, svažující se – očividně dlouhé – ulice a kostelíka na stráni. Zlíchov, malá pražská čtvrť, kterou tvoří vlastně jenom okolí ulice Na Zlíchově s kostelem sv. Filipa a Jakuba. Z ulice je románský, v 18. století přestavěný kostelík ve stráňce. Od trati, co míří na Smíchovské nádraží, na skále. Báseň má tři části – obdivuju zvlášť úvodní, kde je večerní chodec sám s věcmi, ještě bez lidí. Tu, v níž postřehy a pozorování odpovídají situaci trochu unaveného pozdního návratu domů, zároveň jsou ale jiskrné, vtipné a původní. Probírá se to i tamto, krok za krokem – a zvolna se míří k domovním dveřím, jako obvykle. Ale potom, na konci sloky – v pouhých třech verších – se chodcovy poznámky k okolí promění v ostrou jasnozřivou vizi, v níž se prolnou smysly mezi sebou, a jevy a věci se prostoupí se svými obrazy. Básnické techniky vytrysknou, jazyk zhoustne. Místo se před námi vyjeví v naprosté úplnosti, jsme uprostřed a teď, v záblesku spatříme i známe jeho budoucnost i dějiny. A důležité je, že tohle vidění – nebo jak to nazvat – je stále propojeno s počáteční všední situací. Jako by na ní bylo zavěšeno: hákem tady je nepřehlédnutelné slovo „inkoustová“, které se vrací ze začátku básně Petr Borkovec, 25/7/2024