Petr Král Na rohu… …u Národního náhle skrumáž Jedni se ženou do divadla druzí jen míjejí někteří v teniskách všichni s bůhvíčím v břiše Někdo se blíží a za chůze směle cvičí Jiný dává signál čímsi zeleným snad dokonce za sebou vleče soumrakem ponravu světélkující tkaničky Jako obvykle nevím co po mě chtějí Co dodává básník Prahy Taky nevím, co chtějí – ti jedni i druzí, někdo a jiný. Ženoucí se, míjející, cvičící a signalizující lidé u pražského Národního divadla. Ale báseň Petra Krále (1941–2020) ze sbírky Kolem vejce (čili Shlukování) z roku 2016 po mně chce, abych se někde na schodech u podloubí našeho zlatého stánku, se Slávií po boku, nábřežím za zády a lesklou Národní třídou ocitl zničehonic v úplně jiném městě, neznámém, plném varovných znamení, kterým nerozumím (a které všechna – než povytáhnou rty a vycení hrozné zuby – nejdřív vypadají jako důvěrná). Abych se ztratil, abych znejistěl v metropoli, kde žiju od dětství – a v úzkostech hledal v plánu hlavního města terčík, co označuje místo, kde se nacházím. A nenašel ho. Český básník Martin Poch kdysi takhle definoval, proč čte a píše poezii – především proto, aby se ocital na mapě, v níž schází označení ZDE STOJÍTE, aby se co nejčastěji ztrácel, nevěděl! Aby se věci, které běží ve svých drážkách, vymkly. Tohle poezie dovede – a poezie jednoho z našich největších básníků 20. století Petra Krále, která tak často propátrává město, obzvlášť názorně. Petr Borkovec, 17/7/2024