Adam Zagajewski Září Petru Královi Byl jsem v Praze, hledal jsem dům Vladimíra Holana, dům-vězení, v němž strávil patnáct let. (Myslel jsem si, že ho najdu bez potíží, že povedou mě kohouti a že starý kněz v pečlivě zalátané sutaně řekne: to tady žil básník a utrpení tu spalo jako toulavá kočka, co se jednou týdně schová v rukávě kožichu.) Světlo už bylo podzimní a slunce zlehka uražené. Září líbalo pahorky a vrcholky stromů jako někdo, kdo nadlouho odjíždí a teprve na nádraží zjistí, že ztratil klíče od bytu. Uvnitř labyrintu opatrně kráčeli turisté, radili se s černou prázdnotou fotoaparátů. Plameny javorů se vznášely nad parky jako ohně svatého Elma. V zahradách ohýnky a nad zemí, nad studnami šedivý kouř. Naopak listy kaštanů, lehké a suché jako určitý druh bezstarostného stáří, vznášely se stále výš a výš. Čím jsou barokní kostely? Jsou to luxusní tělocvičny pro atletické světce. Nechtěly mi pomoci. (Kdo hledá cizí dům, zašeptal jeden krásný a sečtělý anděl, nenajde svůj vlastní.) Nikdo mi nechtěl pomoci. Děti křičely zplna hrdla, radostně a bez důvodu (plné krutosti, pro každý případ). Vítr byl plný vzduchu, vzduch plný kyslíku, a kyslík plný vzpomínek na jednu cestu do zámoří. Zdálo se mi, že zdi paláců, zažloutlé jako od nikotinu, se zabývají příhraničními sváry? Nemohl jsem najít Holanův dům. Život triumfoval, jako vždycky, a mrtvý básník žil v nepaměti, v jiskrách tryskajících zpod ruky svářeče, v mé rostoucí únavě. Nikde, nikde, prostě nikde. On sem přichází, ale jenom v noci, řekl mi konečně někdo, kdo nebyl. Přeložila Daniela Lehárová Co dodává básník Prahy Nikde, nikde, prostě všude. „Byl jsem v Praze, hledal jsem dům Vladimíra Holana…“ Ačkoli autor hned v následujícím verši mluví o „domě-vězení“ (s narážkou na Holanovu izolaci 1949–63, i když význam toho pojmenování by mohl být širší), pokaždé si při čtení téhle básně nejdříve vzpomenu na vyprávění spisovatele a literárního historika Vladimíra Binara. Jako student, někdy na začátku 60. let, se jednoho dne rozhodl, že zbožňovaného básníka navštíví v jeho domě. Sebral veškerou odvahu a vyrazil – myslím, že z Filozofické fakulty, ale nejsem si jistý. Když ke slavné vile na Kampě došel a chtěl zazvonit, uviděl, že za jméno HOLAN někdo na omítku připsal ĎAN. Chvíli na to slovo zíral a potom se otočil a odešel. Nezazvonil. S Vladimírem Holanem nikdy nemluvil. Dům-vězení i bludný Holanďan. A básník k nenalezení. Myslím, že Adam Zagajewski (1945–2021) píše v Září především o básnících a básnictví. To se ostatně pozná okamžitě: jméno jednoho najdeme v dedikaci a jméno dalšího v prvním verši. Navíc, velice silné verše, možná ty nejsilnější v textu, jsou, řekl bych, ucházející definicí básníka: „Kdo hledá cizí dům, / zašeptal jeden krásný a sečtělý anděl, / nenajde svůj vlastní.“ Anděl, který do veršů slétá, k tomu výměru dobře pasuje: další bytost mezi Bohem a lidmi! Zagajewského Září pojednává také o smrti, o její blízkosti. I to se ukazuje velmi rychle. Stačí přehlédnout stránku s textem: první slovo zní „byl“ a poslední „nebyl“. Píše se tu o odjezdu bez návratu, o podzimu s šedivým kouřem nad studnami, rostoucí únavě autora a „kyslíku plném vzpomínek“. A vedle všeho, co odešlo a odchází, už od začátku stojí kohout z Holanova Zmrtvýchvstání: Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit úděsné ječení trub a polnic? Odpusť, Bože, ale utěšuju se, že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout… Jenomže kohout nekokrhá. Zmrtvýchvstání se prozatím nekoná. Vypadá to, že spolu s autorem po většinu času bloudíme a zároveň jsme uvězněni ve městě odplývání, doutnajícího konce, možná už už v nekropoli – v každém případě v Praze, v labyrintu. V kostelech, kde svatí šplhají na tyčích a vzpírají a kde nám nikdo nechce pomoci. Ani kohouti. Ale víte co? Ten, kdo nikdy nenajde svůj vlastní dům, protože bez ustání hledá cizí, vidí a vnímá to, co nikdo jiný. A způsobem jako nikdo jiný. Život (který zatím koneckonců triumfuje za každých okolností a doufejme, že s tím vydrží) skrze básníka triumfuje jaksi ještě jasněji, v plnosti a nejvyšší kráse. Jde mi odjakživa hlava kolem z těch Zagajewského delikátních i odvážných průniků lidského a přírodního, při nichž se kaštanové listy vznášejí jako „bezstarostné stáří“ a slunce je „zlehka uražené“. Z prostupování světa věcí a světa lidí, kdy omítky paláců jsou „zažloutlé jako od nikotinu“. Verše jsou napěchované takovými postřehy nových souvislostí; dotýká se všeho kolem s citlivostí, o nichž se nikomu s vlastním domem ani nesní. Adam Zagajewski chodí městem (spolu s básníky-chodci Petrem Králem a Josifem Brodským, jehož poetika textem víc než zřetelně prosvítá) a propojuje, otevírá, objevuje. Život tady triumfuje na mnoha úrovních. Proto mi báseň Září vždycky připadá zároveň také vitální a rušná. Petr Borkovec, 13/2/2023