István Vörös Promeškaná příležitost Vladimír Holan se stěhuje. Z Kampy do ulice U lužického semináře. Před domem dupou dva valaši. Tak nějak přitroublí. Ve stejné chvíli na Karláku vyrazí z trávy houba. V tu ránu měří deset centimetrů. A pořád nemá dost. Jeden z kolemjdoucích se podívá tím směrem, pak zaslechne podivný zvuk, raději jde po svých. Jako poslední se na vůz složí porcelán. Holan nenasedne, jde vedle koní. Slyší, jak mu nad hlavou zasvištěl bič. Tady umřu, pomyslí si, když dorazí k domu. Houba na Karlově náměstí měří už půl metru. Navýsost spokojen rozhodne se pro koupi pečetního prstenu. Škoda přeškoda, že v tom zmatku na svůj plán během deseti minut zapomene. Z maďarštiny přeložila Lucie Szymanowská. Co dodává básník Prahy Kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí otevírají v šest ráno – a já tam jsem. V dušičkové kapli, kde stojí tlusté zpovědnice s řezbami z černého dřeva, už ve tmě svítí červené nápisy. Všechny dutiny jsou obsazené. Hlasy zpovědníků nejsou slyšet, ani jejich šum nebo něco podobného (chtěl bych odtamtud něco zaslechnout, zkouším to). Zpovědnice občas zaskřípají. Ozve se tichý svist zatahované záclonky. V lurdské kapli se modlí dvě řádové sestry mezi řezanými tulipány, irisy a dnes dokonce narcisy, které září na skále spolu s difenbachiemi, tchyniným jazykem, zelenci a jinými pokojovými květinami. Difenbachie kvete. To asi ty sestry, pomyslím si, donesly čerstvé květiny a kapli tak krásně upravily na dnešek. Jeskyni osvětluje jediná svíce. Nemodlím se. Před zpovědní kaplí se tvoří fronta. A tak si jdu mezitím přečíst farní nástěnku. Soukromé inzeráty se na ni nesmějí věšet, mají pro ně vyhrazený jiný prostor – ale lidé sem inzeráty stejně dávají. Farnost je nestrhává. Nechává to tak. Je únor a mráz – a v kostele se prodávají kožichy! Prodám persiánový KOŽICH. Dámský – dlouhý – černý. Ze 40. let = poškozený! Na nižší starší paní. Jen za 50 Kč. Nutno si sami odvézt. Telefon až večer.“ Potom si čtu inzerát, který si čtu vždycky, protože tady vždycky visí. Možná ho sem přišpendlili při založení kostela: „Dvojice hledá byt. Spěchá. Nespravedlivé vystěhování. Hledáme naléhavě pronájem 1 místnosti. Muž 58, žena 54. Nenároční, obyčejní lidé.“ Někdo mě klepe po zádech: „Jak se má pan básník?“ Za mnou stojí neznámý starý muž se zavázanou rukou, usmívá se na mě a říká, že mě přece zná a já že přece znám jeho. Říká mi, že také píše básně. A dodává, že se znal s Vladimírem Holanem, že Holan dokonce jeho verše četl a že se mu líbily. Kývám, dívám se na něj a po chvíli si začínám být jistý, že tvář muže se zavázanou rukou opravdu znám. Když potom požádá o peníze, dávám mu je. A on říká, že až se příště potkáme, svoje básně mi přečte. Pak se rozloučí. V parku před kostelem sv Ignáce na Karlově náměstí je už světlo a kos jako o život zpívá nějakou písničku z 19. století. Ale jaro je ještě daleko. Petr Borkovec, 27/2/2023