Vilém Štorch Přístav Radotín Krabička křišťálových sardinek Milostné psaníčko tají Klokotá racek v jeřábech Remorkéry se dotýkají Slunce se sune ke straně Jak oranžový krab Přístav je špinavý a malý a vzkaz taky Já tě mám strašně rád Pontony o sebe ťukají Za řekou slunce vadne Z říčních vln svítí prsteny Co leží v štěrku na dně Co dodává básník Prahy Báseň publikovaná v roce 2003 básníkem a radotínským rodákem Vilémem Štorchem (1947–2015) u příležitosti oslav 20 let od založení Radotínského přístavu (jindy nazývaného také Přístav Praha Radotín). Verše tehdy otiskl jak Radotínský věstník, tak Lahovický zpravodaj. Radotínský říční přístav se rozkládá na levém břehu Berounky, asi 600 metrů nad soutokem s Vltavou, a je určen pro „obchodní a překladní činnost s návaznou silniční a lodní dopravou“. Prostě takový říční průmyslový přístav, plný nákladních aut a dílen s plechovými vraty, jeřábů, tankerů, remorkérů, štěrku, suti, skladů a kamení! Pokud jde o mě, docela rád do přístavu chodím, protože v navážkách z bouraček, hromadách štěrkopísku a oblázků různých velikostí je možné najít pěkné kousky (kamenná korýtka, staré dlaždice, kusy mramoru nebo kachle anebo i acháty). A navíc se tady černá čerpací stanice pro lodě i suchozemská vozidla, která – když rukou zacloním řeku – vypadá jako z amerického filmu padesátých let (kolem poušť, vítr, písek a na obzoru holé hory ve žlutém prachu). Báseň Viléma Štorcha je pozoruhodnou směsí okcitánské písně, básnické prkotiny z období poetismu, melancholického exotismu a přesných pojmenování reálií moderního technického přístavu (jeřáb, remorkéry, pontony, štěrk). Po celou dobu mám pocit, že čtu o moři, mořském břehu a nějaké maríně, nikoli o řece. Že básník vidí a miluje moře a kotvící jachty, a přitom se nutí do řeky s jeřábem o nosnosti deset tun. Což se mi velice líbí. Škoda, že verš, v němž se slunce přirovnává ke krabovi, ten křehký balanc – zřejmě vynuceně, kvůli zvukové shodě „krab-rád“ – porušuje. (Ačkoli nevylučuji, že autor mohl myslet na kraba říčního čili čínského neboli vlnoklepetého; i tak by to bylo příliš speciální: když se řekne krab, vybaví se českému čtenáři břeh moře, nebo ne?) Smutné dvanáctiverší, zpatlané z různorodých ingrediencí, rozpačité i dojemné. A po nejdelším verši v básni následuje nejstručnější vyznání. Sláva básníkovi! Sláva říčnímu přístavu!