Petr Halmay Alej O jaké stromy šlo, není tak důležité. Byly však mohutné. Táhly se kolem nás nahoru podél Hradu, když jsem tě doprovázel v jednu hodinu v noci. Brusnice na dálku byla jen holou dlažbou s odlesky lamp. Jako by atomy hleděly na nás z kosmického tance jízlivým zrakem. Tomáš Tomášek Hládkov + + + Otec mně udílel rozličná poučení jednou u Muzea jako vždy s kloboukem a pečlivě oblečen pravil: uvědom si že nejsme středem světa teď se například zuju a půjdu až k Můstku bos uvidíš že si toho nikdo ani nevšimne a tak se i stalo + + + Co dodává básník Prahy Ruský básník a prozaik Vladimir Nabokov v básni s názvem Ut pictura poesis z roku 1926 nazývá vzpomínku „ostrým paprskem“, „zářivým šípem“ a přeje si, aby jím staré obrazy prochvěly a prozněly. Básnické reminiscence Tomáše Tomáška (v knize Hládkov, 2022) a Petra Halmaye (ve sbírce Skrytá kopie, 2022) dokáží staré obrazy – chvějící se často v prostoru Prahy – a dávné promluvy zpřítomnit se zázračnou silou. A na tak skromné ploše! Je to asi kombinace nepolevujícího soustředění, vážné pozornosti ke světu a básnické vytříbenosti, která dokáže vyvolat minulé v takové plnosti, vyjevit údiv i podivnost prvního spatření a zaslechnutí. Čtu – a i mnou jejich staré obrazy prochvívají a proznívají; jenom zírám, jak rychle jsem v nich, jak rychle jsem „v tom“ A jestli Nabokov „dovede“ nábřeží s mračny nad zálivem, „dovede“ Petr Halmay letovisko (nejlíp po sezóně) a Tomáš Tomášek tenisový dvorec (ideálně u tramvajové remízy).