Justin Quinn Pražské elegie XIV „Kdykoli odněkud zdaleka vracím se a vím, že pomalu k hranicím Prahy cesta mě vede, není to od únavy, že mívám vždy svíravý pocit u srdce. Jako bych cítil, že se tohle město chce vzepřít a jako hrůzné chiméry se zbavit všeho, co v životě je příjemné. A záhy svoboda, duch i umění dlí v odmlce. Vstupuji do moře – černého, hořkého, jež tudy teče kolem středověkých ruin a rozemílá jim základy. Nakročuji do kruhů těch, kdož rozmnožují moje jho – lež v každém slově, scénář pro klauny. A každý pohled urážlivý, prolhaný.“ Překlad Tomáš Fürstenzeller Co dodává básník Prahy Čtrnáctá z cyklu dvaceti Pražských elegií, které napsal irský – v Praze usazený – básník, literární vědec a překladatel Bohuslava Reynka a Ivana Blatného do angličtiny Justin Quinn (* 1968). Sbírku Waves and Trees, v níž se elegie objevily, vydalo v roce 2006 nakladatelství The Gallery Press. Výbor z ní přeložil do češtiny Tomáš Fürstenzeller a pod názvem Vlny a stromy publikoval v nakladatelství Opus v roce 2009. Pozoruhodný kousek! Jedná se totiž, jak Quinn píše v poznámkách ke sbírce, o „přebásnění dopisu Jana Nerudy z roku 1854, tak jak ho citovaly Lidové noviny z 1. ledna 2004“. Sonet udělaný z Nerudových šesti vět, které zachycují svírání srdce při každém jeho návratu domů do matičky Prahy. A páni! – už u Nerudy leží Praha u moře: černého, hořkého, plného urážek a lží. Čehož si básník, který se narodil v přímořském Dublinu a po moři se mu v Praze strašně stýská, samozřejmě všímá. Představuju si, že když Justin Quinn to Nerudovo psaní četl, byla ponurá mořská metafora tím prvním, co upoutalo jeho pozornost. Tím, co rozhodlo, že s dopisem starého autora bude dál pracovat. Jan Neruda byl ohromující stylista a jeho dynamické věty se pořád báječně lesknou. I Justin Quinn je velký autor, a tak Nerudovu velikost postřehl a nezalekl se jí. Jak pracoval? Zapletl Nerudovo bolestné jho do jařma delikátních rýmů, asonancí, zvukových ech; do postroje chmurných daktylů, které jsou, jak báseň pokračuje, vytlačovány trocheji s předrážkou a mají vzestupný ráz; do sítě vynalézavých přesahů. Na to, co se v sonetu děje mezi veršem a větou, se dívám jako na napínavý film. Konečný efekt je mimořádný: Quinnova vitalita, nápaditost, lehkost a vnitřně radostné mistrovství v práci s veršem a rýmy ostře kontrastují s bolestí, kterou Neruda vyslovuje. Přímoří se prostupuje s vnitrozemím. A dno Nerudova zoufalství se před námi – čtenáři sonetu – dál prohlubuje. Nesvoboda a neduchovnost a neúcta k umění a umělcům, které si Praha sama sobě tak ráda ordinuje, nás v mžiku obklopují jako mořská rušná plocha. Vlny všeho, co je v životě nepříjemné šumí okolo, přelévají se, padají a stahují se, slyšíme jejich nárazy…