básně o praze — výběr 7.

sdílet

Zita Tumas

Nádraží, které se směje

Blankytný umakart, zářivková řada –
trhlina v nebesích, návaly světla: Otec
s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek
vojáků a čpící, umaštěná záda.

Hvizd. Dávka lamp. A tma. V oknech rozvěšeny
zažloutlé, zkrabacené snímky našich tváří.
Vojáci – karty na stehnech. V uších ženy
kymácejí se dva jaspisové hleny.

A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků
mladičké srdce, které krvácí a září
na dlani opilce od nádražního stánku.

Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína
pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína.
Sehla se v bílých šatech jako k polibku.

Praha, 1999
Překlad Věra Kabíčková

 

Co dodává básník Prahy
Litevská básnířka Zita Tumas (1968) pobývala na konci devadesátých let minulého století v Praze a městu věnovala několik sonetů. Tento – s pozoruhodným rýmovým, či lépe asonančním schématem ABBA CDCC EDE FFG (poslední verš zůstává nerýmovaný, netvoří pár, nemá s kým) – věnovala pražskému „nádraží, které směje“, tedy Smíchovskému nádraží.
Scéna je noční a vlak, který odjíždí je modrý (sonet začíná „blankytným umakartem“ a „nebesy“) – řekl bych, že jde o vlak, který jezdí do blízkých destinací (snad do Všenor, Řevnic a dál až do Berouna). Tyhle modré, i uvnitř světle modře obložené pantografy s o něco tmavšími sedačkami, kolem nichž se vlnilo robustní stříbrné zábradlí, už bohužel dosloužily a byly vystřídány méně krásnými Elefanty. Ale občas se ještě nějaký objeví.
Litevskou básnířku noční nádraží (spíš temné, lamp málo) a pantograf, který do něho vráží s celou modrou světelnou výbavou, něžnou i razantní, přivedl k líčení situace, která se podobá obrazu nějakého starého mistra, na němž je namalováno mnoho postav (nějaké „klanění“, „zjevení“, „seslání“, napadá mě jako první) a mistrova práce s kompozicí a se světlem a s barvami je to, co obdivujeme i po staletích.
Aktéři, které Zita Tumas staví do kompozice a nasvěcuje, jsou obyčejní a trochu podezřelí a velice různí: otec s dcerou vracející se z divadla, kde hráli Shakespeara; skupinka vojáků vracejících se k posádce; mladý opilec nebo snad mladý opilý bezdomovec „od nádražního stánku“; žena s náušnicemi, jejichž jaspisové kameny se podobají hlenům; hranostaj (??? – že by do vlaku nastupovalo zvíře? nebo snad někdo v kožichu z hranostajů) a také sama autorka. Postav vlastně není mnoho – ale strašně špinavá okna vlaku, která vše nažloutle odrážejí, postavy zmnožují a scénu prohlubují. Ne příliš živě, spíš truchlivě (odrazy jsou přirovnány k „zažloutlým snímkům“)!
Poslední vlak, pár posledních pasažérů. Sonet s chybnou konstrukcí, jehož poslední verš „nedoklapne“. A posvátná, slavnostní situace, která se vlastně vůbec nekoná. Jen optický klam: sehnutí se pro spadlý divadelní program, které z určitého úhlu vypadá, jako kdyby panna-světice (žirafí, v bílých šatech) políbila nohy posledního z posledních.
Jen zdání.
Vteřinová podoba.

Petr Borkovec, 20/5/2023

získejte od nás pravidelné novinky a tipy na dění v praze

Zadaný e-mail má špatný formát

* odesláním souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů

Smazat logy Zavřít