Zita Tumas Nádraží, které se směje Blankytný umakart, zářivková řada – trhlina v nebesích, návaly světla: Otec s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek vojáků a čpící, umaštěná záda. Hvizd. Dávka lamp. A tma. V oknech rozvěšeny zažloutlé, zkrabacené snímky našich tváří. Vojáci – karty na stehnech. V uších ženy kymácejí se dva jaspisové hleny. A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků mladičké srdce, které krvácí a září na dlani opilce od nádražního stánku. Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína. Sehla se v bílých šatech jako k polibku. Praha, 1999 Překlad Věra Kabíčková Co dodává básník Prahy Litevská básnířka Zita Tumas (1968) pobývala na konci devadesátých let minulého století v Praze a městu věnovala několik sonetů. Tento – s pozoruhodným rýmovým, či lépe asonančním schématem ABBA CDCC EDE FFG (poslední verš zůstává nerýmovaný, netvoří pár, nemá s kým) – věnovala pražskému „nádraží, které směje“, tedy Smíchovskému nádraží. Scéna je noční a vlak, který odjíždí je modrý (sonet začíná „blankytným umakartem“ a „nebesy“) – řekl bych, že jde o vlak, který jezdí do blízkých destinací (snad do Všenor, Řevnic a dál až do Berouna). Tyhle modré, i uvnitř světle modře obložené pantografy s o něco tmavšími sedačkami, kolem nichž se vlnilo robustní stříbrné zábradlí, už bohužel dosloužily a byly vystřídány méně krásnými Elefanty. Ale občas se ještě nějaký objeví. Litevskou básnířku noční nádraží (spíš temné, lamp málo) a pantograf, který do něho vráží s celou modrou světelnou výbavou, něžnou i razantní, přivedl k líčení situace, která se podobá obrazu nějakého starého mistra, na němž je namalováno mnoho postav (nějaké „klanění“, „zjevení“, „seslání“, napadá mě jako první) a mistrova práce s kompozicí a se světlem a s barvami je to, co obdivujeme i po staletích. Aktéři, které Zita Tumas staví do kompozice a nasvěcuje, jsou obyčejní a trochu podezřelí a velice různí: otec s dcerou vracející se z divadla, kde hráli Shakespeara; skupinka vojáků vracejících se k posádce; mladý opilec nebo snad mladý opilý bezdomovec „od nádražního stánku“; žena s náušnicemi, jejichž jaspisové kameny se podobají hlenům; hranostaj (??? – že by do vlaku nastupovalo zvíře? nebo snad někdo v kožichu z hranostajů) a také sama autorka. Postav vlastně není mnoho – ale strašně špinavá okna vlaku, která vše nažloutle odrážejí, postavy zmnožují a scénu prohlubují. Ne příliš živě, spíš truchlivě (odrazy jsou přirovnány k „zažloutlým snímkům“)! Poslední vlak, pár posledních pasažérů. Sonet s chybnou konstrukcí, jehož poslední verš „nedoklapne“. A posvátná, slavnostní situace, která se vlastně vůbec nekoná. Jen optický klam: sehnutí se pro spadlý divadelní program, které z určitého úhlu vypadá, jako kdyby panna-světice (žirafí, v bílých šatech) políbila nohy posledního z posledních. Jen zdání. Vteřinová podoba. Petr Borkovec, 20/5/2023