Petr Šesták Vyhoření, fragment Matně šedý land rover, na zadních dveřích nalepený státní znak, dvouocasý lev. Na SPZ máš napsáno PAN RAMBO, pod zadním nárazníkem dvě ohromné trubky, ze kterých při každém sešlápnutí plynu stoupá tmavý kouř. Popojíždím za tebou v koloně, snažím se moc nedýchat, ale nějak to nejde. Projíždím z obláčku do obláčku jako barokní andílek. Na nábřeží se kolem tebe nepropletu. Musel bych na chodník, ale tam se promenuje moc turistů. Než kličkovat mezi nimi bude rychlejší jet pomalu. Nábřeží je skvostné, projíždíme kolem starobylého mostu, nejslavnější historické památky města. Motají se nám tu do cesty lidé. Někteří nevydrží na přechodu k mostu čekat na zelenou, která jim skoro nikdy nenaskočí. A když už přece, tak jen na pár okamžiků. Chtěl by ses pořádně rozjet, ale cosi tě brzdí. Už se k tomu blížíme, jak se to dalšímu a dalšímu autu daří objet. Konečně je to přímo před námi, klapání koňského povozu, romantický kočár a v něm pohádkový pár turistů uprostřed dopravní špičky. Tvůj land rover už je těsně za kočárem a těsně za tvým land roverem se v oblaku zalykám já. Ty necítíš přes filtry vzduchotechniky nic. Ale já ano. Ten nepatřičný odér se tu mísí se zplodinami tvého offroadu. Pach stájí a horkého dechu zvířete. A výkalů, které z něj zcela nekontrolovaně vypadávají do speciálního koženého vaku. Fuj! Řekne dáma jdoucí kolem po chodníku, nikdo už vůbec neví, co doopravdy smrdí. Motor tvého offroadu konečně pořádně zavrčí, kouř zavíří, automatická převodovka skočí na dvojku, spustíš blinkr a předjíždíš to zjevení. Neumím to tak rychle, ale napodobím tě. Objedu kočár a dostanu se na úroveň koní. Mají klapky na očích, svěšené hlavy, klušou. Nenechat se vyplašit periferním viděním, když se kolem blýskne lesklá kapota, příliš těsně, příliš rychle. I já jsem se naučil dívat jen metr před sebe, jen přes řídítka pod kolo, jen neklopýtnout, nenajet do kanálu, pokud má odněkud přijít rána, tak přijde, ale zatím neležím polámaný na asfaltu, na dlažbě, šlapu, čpím potem, občas si hlasitě odfrknu. Co dodává básník Prahy Petr Šesták (1981) je sice prozaik, ale jeho próza se pozoruhodně pohybuje v těsné blízkosti poezie. O jeho knize Kontinuita parku z roku 2021 – literární analýze současného českého maloměsta – jsem si před časem poznamenal tohle: „To, jak je ta próza udělaná, je opravdu pozoruhodné. Past maloměsta a lezení do ní jsou předvedeny s neobyčejnou vitalitou a vynalézavostí. Autorovy nekonečné samomluvy plné reminiscencí, reflexí, sociologických a urbanistických mikroesejí jsou protkány slovy, motivy, situacemi, které se vracejí v různých konstelacích a jiných časových a prostorových vrstvách, mnohé formulace se opakují doslova – a autor to provádí s nenápadně sílící frekvencí. Až do dlouhých odstavců, kdy jsem měl pocit, že čtu pouze to, co už dřív padlo, jen se to zaplétá ve stále nových kombinacích. A celé se to roztáčí rychleji a redukuje a – utahuje. Případová studie jednoho maloměsta, která se vymkla směrem k permutační poezii.“ V letošním roce vydal Petr Šesták román Vyhoření (nakladatelství Host), v němž mnohé zahuštěné, svištící pasáže, zaznamenávající Prahu pohledem cyklokurýra, bezpochyby obstojí i v naší „básnické“ rubrice. Sám autor ke vzniku prózy Vyhoření poznamenává: „Když jsem jednou ve večerní hodině projížděl na bicyklu kolem hospody U Fleků, vytekla z ní skupina přiopilých českých turistů, kteří cítili zřejmě neodbytnou potřebu mou jízdu komentovat: Hele, poslíček! a Šlapej, šlapej! Možná tehdy jsem se na Prahu začal dívat očima kurýra a zapisovat si jeho nadávky, myšlenky i melancholické postřehy.“ Petr Borkovec, 31/10/2023