Dvorní dáma Kunaikjó (†1207) K jezeru duje vítr z hor a snáší květy sakur na hladinu. Rýsuje dráhy člunů plujících v bílém stínu. Z japonštiny přeložila Helena Honcoopová. Helena Honcoopová ohlas veršů dámy Kunaikjó Šafaříkova a v ní růžové chmýří. Před kavárnami jako kouř z cigaret okvětí sakur víří… Co dodává básník Prahy Sakury v Šafaříkově ulici na Vinohradech Ne, vinohradská ulice Šafaříkova není pojmenována, jak se lidé domnívají, po oblíbeném dějepisáři a starožitníkovi Pavlu Josefu Šafaříkovi. Název dostala po zapomenutém cestovateli a japanologovi Antonínu Šafaříkovi, který uměl moc hezky zpívat a z Kjóta si přivezl moc hezkou manželku. Trochu překládal a dělal něco pro muzeum – a manželka si mezitím v Moravské ulici našla milence. Byl z toho skandál a děsně řečí. Moc hezká Japonka se nakonec rozešla jak s manželem, tak s milencem. Stala se populární gejšou na Karláku – stávala kousek od Ignáce – a ačkoli šla z ruky do ruky, postupně rozprodala všechna kimona. Dál se ví už jenom to, že ji našli zmrzlou. V roce 2005 si na tuhle pohnutou historii vzpomněl nějaký melancholik ze zastupitelstva Prahy 2 a navrhl po kjótské krásce pojmenovat kratší ulici, na té ulici vysázet alej japonských třešní a zřídit tam konečnou tramvaje. Jenomže japonské jméno neprošlo hlasováním, protože chlapi na zastupitelstvu vůbec nevěděli, jak ho vyslovit a skloňovat. A tak udělali, co věděli: uličce dali jméno podle manžela. Alej třešní a konečná naštěstí hlasování ustály. Ach, Šafaříkova ulice! Nejtesknější v celé Praze! Když sakury na jaře kvetou, smráká se, ale světla je ještě dostatek, a v ulici zastaví prázdná rozsvícená tramvaj a stojí a stojí – je to taková nálož stesku, že to nelze vyslovit. Květy japonských třešní se objevují znenadání a společně, na začátku vesny jsou tmavě růžové a zvlášť ráno pevně stojí – jako svíce, jak prsty vzdělaných japonských společnic, chtělo by se poznamenat – na větvích, za nimiž se otevírají okna činžovních domů. A všichni, kdo z oken zívají, přestanou – a nervózní z té křehké krásy si zapalují cigarety. V Šafaříkově ulici se zjara kouří ve všech oknech. Kouří nekuřáci, kouří matky i větší děti, hulí i ti, kteří mají od lékaře přísně zakázáno hulit. „Ježišikriste, kvetou sakury – musim si dát jednu, nebo to nepřežiju!“ Takové jsou dubny a květny v Šafaříkově ulici. Čímž to nekončí. Hutné růžové střapce, kterých ty stromy nesou víc, než je přípustné, než je zdravé, než je rozumné, začnou blednout a krepatět a po plátcích padat k zemi. Zvedá se mírný vítr a vmetá hrsti okvětních lístků do večerek a optik. Je zase večer, lístky se lepí k matným kapotám zaparkovaných aut, na které dopadají poslední paprsky. Tramvaj čeká a zdá se, že poryvy sakurových květů odměřují něco, co se tohoto čekání týká. Nikdo z lidí ani věcí ale vůbec neví co – všichni dohromady stojí, zírají a svírá se jim srdce. Třešňový vítr fouká a paní Šafaříková z Kjóta zpívá odkudsi z dálky řazené haiku. Nejsme už všichni mrtví? Dokonce dávno mrtví? Později z vrátnice kancelářského domu vystřelí sekuriťák a začne si padající květy sakur fotit. Pobíhá s mobilem mezi auty a kmeny a sakury nahlas oslovuje „vy moje třešničky zlatý!“. To ulici částečně probere z melancholie, pocitů pomíjivosti, zmaru atd. A její obyvatelé přežijí další opad sakur. Ale rok od roku je to těžší. Petr Borkovec, 12/4/2023