Milan Ohnisko Vltava Zkouška sirén a po ní ticho jako v němém filmu Vrátná si sladí čaj a ladí rádio Klapání podpatků Ničí parfém Nad řekou letí labutě po nebi plují šedé mraky Mnoho jich po cestě zahyne Co dodává básník Prahy Báseň Milana Ohniska (1965) nebudu interpretovat. Položím vedle ní část svého starého textu, který mi jeho verše připomněly. „Vltava“, „ticho“ a pražské labutě, jichž „mnoho /…/ zahyne“ – tahle slova přivolala jednu záchranářku a jeden dlouhý den, prožitý kdysi v Pražské zvířecí záchrance v Michli. Od šesti sedíme s Janou ve zvířecím záchranářském kanclu v Michli a čekáme, kdo první dneska zavolá a ohlásí nějakou nepříjemnost, která se dotýká divokých zvířat v Praze. Jana si dělá papíry, nějaké vyúčtování, myslím, a já – nic, čekám s ní na telefon a dívám se z okna na Botič, jestli se někde nemihne ledňáček. Ledňáčků je tady víc nežli kachňat, řekla mi Jana. Zatím jsem žádného neviděl. Myslím, že Janu, akční zvířecí saniťačku, spíš štvalo, že v jednom kuse tak zaníceně vykládám o zvířatech, o kterých dohromady nic nevím. A že se pořád na něco udiveně ptám. Nejdřív se jí to asi zdálo zajímavý a taky si říkala, že ta reportáž, kterou napíšu, možná zvířatům v nouzi pomůže a lidi v Praze si jich budou víc všímat, ale později toho na ní bylo moc a v duchu si asi pomyslela, že jsem mluvka, a trochu moc nadšenej. Proto mi řekla to o ledňáčcích – aby mě ohromila a koneckonců, abych zmlknul a hlídal potok. Potok teče, telefon nezvoní, ledňáček taky nic. Když mi Jana včera vyprávěla, že shání parťáka ke zvířatům a že se do konkurzu přihlásily skoro samý holky, řekla o nich pochvalně, že to byly „samý sporťačky“ –, a tohle přesně je ona sama, sporťačka, vytrénovaná, hubená, utažený vlasy, vážná i tehdy, kdy se jí něco líbí, a jakoby permanentně připravená, že v příští vteřině se bude potřeba rozhodnout a že nesmí udělat chybu. Nevím, co všechno má za sebou. Vidím, že si na zápěstí nechala vytetovat kapradinu – velikej rozvinutej list, kapraď samec, modrej, přes celý zápěstí až k lokti. Když jsem Janu uviděl poprvé, samozřejmě jsem si kérky všiml, ale myslel jsem si, že je to strom. Anebo křídlo. Ale má tam kapraď samec, ptal jsem se jí. Je už sedm a pořád nikdo nevolá. Ledňáček se neukazuje. Pak zazvoní telefon. Jana pouští hovor nahlas, abych slyšel. Volá paní s tím, že u Národního divadla sedí racek. Říká, že tam sedí už čtyři hodiny a nehýbe se, že ho viděla, když ráno vstala a šla nakoupit, že tam byl, když se z nákupu vracela, a že teď, kdy odchází na schůzku, tam racek dřepí dál. Není to divné? Jana jí odpovídá, že neví, že možná ano, možná ne, že počkáme, a ptá se, kdy se bude ze schůzky vracet. Paní neví, jde na důležitou schůzku s právníkem – ale doufá, že za dvě až tři hodiny. Dohodnou se tedy, že za dvě až tři hodiny znovu zavolá, a pokud tam racek bude, rozhodneme, co dělat. Paní slibuje, že se ozve, a zavěsí. „Možná něco snědl a má otravu,“ říká mi Jana naprosto vážně, když vidí, že se tomu rozhovoru usmívám. Už se neusmívám. A polykám všechny vtipné poznámky, které jsem si připravil. Naštěstí Janě znovu zvoní mobil. V Modřanské rokli, hlásí rozčilený ženský hlas, plave na rybníce kačer, který má v krku šíp z kuše. Skrz naskrz. Jak tohle může někdo udělat?, jak to je vůbec možný? lidi jsou zrůdy!, opakuje hlas dokola. Okamžitě se zvedáme. Nastupuju a myslím na racka, který se nehýbe, kačera plujícího po hladině s šípem v krku, na ledňáčky, které jsem neviděl. Do toho zvoní další telefon: labuť zamotaná ve fotbalové brance někde na Břevnově. Jana mluví do telefonu přepnutého na hlasitý režim a modrá kapradina prudce otáčí volantem ze strany na stranu. Jana kličkuje a prosmýká se mezi auty, chvilku jede dvěma koly po chodníku. Vtom skoro vykřiknu – málem jsme nabourali! Jana – aniž by přestala probírat labuť uvízlou v brance – po mně koukne a pousměje se. Ale… možná se mi to jenom zdá. Petr Borkovec, 27/9/2023