Jan Skácel Verše o zelené stříšce Náměstí Za kostelem kout Se starým portálem A nad ním Zelená stříška Potom holubi S tím věčným nepokojem v hlavách Urputní jako lidé Především ale stříška Zelená stříška z plechu Z jakého klempíř rovná Korouhve Ty co ukazují Kde chodí vítr Co dodává básník Prahy Před několika dny jsem stál před kostelem svatého Filipa a Jakuba na pražském Zlíchově. Už se stmívalo, zvedal se vítr a mrholilo, ale ten malý kostel na skále – který skoro každý den vídám z vlaku, ale málokdy do něj chodím – byl otevřený, rozsvícený a plný lidí, protože se konala Noc kostelů. Tak plný lidí, že jsem chodil okolo a čekal, až se uvolní místo. V jedné chvíli se někam mezi věž a chrámovou loď snesl těžký hřivnáč a neviditelný střešní plech (asi pokroucený, s vypadlým nýtem, možná rezavý, se zbytky olivové barvy, možná pokrytý mechem), na nějž dosedl, se pod ním zhoupl, zarachotil a pták přistání pár vteřin vyrovnával hlasitým práskáním křídel. Zvedl jsem hlavu a – vzpomněl si na „zelenou stříšku“ Jana Skácela. Báseň s názvem „Verše o zelené stříšce“ se v mé oblíbené Skácelově sbírce Metličky, vydané v roce 1968, nachází oproti proslulé básni „Modlitba“, v níž se prosí o „malý důlek vody“ a která mě v osmnácti letech dojímala tak prudce, že si z té doby zelenou stříšku vůbec nepamatuju. Všiml jsem si jí až mnohem později – a ta báseň se mi líbila i nelíbila. Říkal jsem si, že Jan Skácel v ní křivdí holubům, že kdyby se na „věčný nepokoj“ v holubích hlavách podíval pečlivěji, nenapadlo by ho sentimentální přirovnání k lidské urputnosti. A taky mi vadilo, že zelená stříška hraje v básni malou roli. Básník stříšku příliš rychle opouští a věnuje se větrným korouhvím, které klempíř rovná ze stejného plechu a které prý „ukazují, kde chodí vítr“. Myslel jsem, že by se autor mohl k zelené stříšce ještě vrátit a říct o ní víc. Ale na druhou stranu: právě tím, že zelená stříška stojí v názvu básně, že v textu se říká „Především ale stříška“ a že zároveň tam o ní nic moc není, je ta báseň přitažlivá. Skácelovo povšimnutí si zelené stříšky (pokryté měděnkou nebo zeleně natřené), která chrání starý portál někde v koutě za kostelem, je vynikající – od té doby si na jeho báseň vzpomenu úplně vždycky, když na takový kus zeleného plechu za kostelem, za starým portálem, na hřbitovní zdi, vedle fary, nad vstupem s lipami atd. narazím. Díky Skácelovi zelené stříšky nikdy nemíjím. A to, že stříšku uviděl a mlčí o ní, že na ni ukázal a jenom ji rozechvěl, je koneckonců také dobré – už napořád si všímám ztracených zelených stříšek a popisuju a dopisuju si je po svém. Petr Borkovec, 8/6/2023