Jonáš Zbořil Moře k večeru se na budějovické stavil vítr od moře a vysoké domy spořitelny jsou letoviska zalknou se dole v hodkovičkách tak před slzami ještě to nepotopí strýc mluví příliš nahlas v kavárně vestibulu metra za ten půlrok cos tu nebyl jsem platil tohle támhleto zajdi na hrob a povídej ňák se ti to srovná odchází směrem k hostavicím z vlastního soudu se utopit že jeho mladá mladá sestra já chvíli poslouchám racky u barceló pak stodvacetčtyřkou do vršovické hlubiny jen tebe nahoře na olšanech moře nepřijde pozdravit Co dodává básník Prahy Tíživá báseň Jonáše Zbořila (1988) ze sbírky Podolí vydané v roce 2014. Spousta Prahy (na těch pár verších Budějovická, Hodkovičky, Hostavice, Vršovice, Olšany), zákmity a tetelení mořského pobřeží s hotely a rušnými plážemi, cáry jednoho hovoru – a ze vší té tříště nakonec zpráva o smrti, osiření, žalu, odžívání. Zpráva rovná a dlouhá jako hůl. Jonáš Zbořil cedí mezi zuby jenom to nejnutnější – a i tomu jako by se nechtělo! Asi proto mě poslední dva verše básně, které se trochu podobají pláči, tak dojímají. Petr Borkovec, 16/11/2023