Zbyněk Hejda Na železničním mostě hřmí vlak Na železničním mostě hřmí vlak. V háfnu vraky lodí a tam dál nízký dům zbyl tu z dávného Smíchova. V noci tady v křoví vstoje pokaždé sténá nějaká dvojice. Na všechno padají saze, pivovar dýmá. Vozkové s koňmi odešli jednou k jatkám a je to. Starý Smíchov zní od vody, je léto, ženy pod šaty opálené, stehna jako by zvala, kam? Neteční chodci mezi zvěří, jež se sem stahuje z temných roklí. Za městem prý už pralesy. Noc padá, ston žen vkrádá se z domů tiše do ulic. V nehynoucích klínech děvek neúnavně se zmítá maso. Co dodává básník Prahy Báseň Zbyňka Hejdy (1930–2013) ze sbírky Lady Felthamová z roku 1979 a v ní pátý verš od konce, který se mi vybaví vždycky, když vyrážím ze Smíchovského nádraží směr Beroun… …vyschlá stráň posetá nízkými pokroucenými duby, které sem tam vystřídá hlouček borovic, kousek od města, za halami, nad železničním náspem. Strmá tak, že po ní nikdy nikdo nechodí. „Za městem prý už pralesy,“ píše se o ní v kronikách. Jdu těmi místy, která vídám z okna vlaku a o nichž si z kupé vždycky myslím, že bych tam měl stát, jít, být. Často bývají ozářená prudkým sluncem a působí jako z jiného, půvabnějšího světa. Tady dole, mezi námi, co vyrážíme „z dávného Smíchova“, se drží šero a zima. Dívá se nás tam víc. Možná bychom si o té osvícené pralesní stráni, která je o kousek blíž nebi než zemi, dokázali společně promluvit. Jsem tu, jdu přes svah po zvířecím ochozu, co patří kamzíkům, kteří tady nežijí. Tenké ploché kameny – často vypadají jako umělé, tak pravidelné mají tvary – mi pod nohama kloužou ze stráně. Půvab a lehkost, které jsem s ostatními pozoroval z vlaku, zmizely. Je to napínavé, nebezpečné území. Čím to? Jarní průhlednou krajinou, kde duby nemají listy a ukazují kmeny a větve. Kdo pátrá po krystalech na říčním dně, ví, že musí začít brzy na jaře, nežli dno zaroste a kameny jsou pro oči i prsty jeden jako druhý. Šátrám očima po holých dubech a vidím každý detail jejich zle zkroucených kmenů a zrůdných zavinutých větví. Černí stromoví hadi místo větví a kolem nich obtočení černí stromoví hadi, hadi na hadech. V nekonečných černých variacích. Jdu tím, jsem ve střehu, v duchu si bezmyšlenkovitě opakuju slovo mamba, čekám, že něco přijde. Že se jako krystal objeví opravdový černozelený had, co se sem připlazil „z temných roklí“. Nebo ten kamzík, kostra, sup, něco. Znamení je dost. Jdu pralesní strání, kam se nechodí. Zastavím pod borovicí, do níž se opírá slunce. Tady je možná to místo z lehčího světa, které je vidět z vlaku. Místo neustále zalité sluncem – jako by stálo nad mraky! Pod borovicemi si vždycky vzpomenu na větu z románu. „Jeden můj přítel věřil v Boha kvůli stromům“. Pod smrky nebo modříny se mi ta věta nevybavuje. Proč? Asi něco z dětství. Tuším co; a tuším taky, kde jsem tu větu četl. Ale teď na to zapomínám, všímám si borovice znovu, poprvé přicházím na počátky a důvody toho obdivu, vymýšlím borovici, své dětství, ten román, hrdinu, autora. V skvrnité koruně je tolik světla, že – zdá se mi na zemi – vidím přesně to, co bych viděl, kdybych vylezl až k temeni. Na borovici v jednom kuse něco praská. Lupání a šustoty bez příčiny, které zesiluje sluneční jas. Jako by v koruně sosny hořel malý oheň, který nikdy nevyhasíná. Poslouchám ho a tisknu oči proti slunci, myslím na borovici, dělám ji v hlavě, dělám ji. Potom otevřu oči a rychle se podívám dolů z dubové stráně: všechny černé duby jsou zasněžené. Stojím v zaváté pralesní krajině, sníh padal na duby nepřetržitě několik dní, sníh, sníh, sníh – a mně je teplo. Petr Borkovec, 31/7/2023