Petr Borkovec Z okna Prach. V koutě vůně kávy, smutná, vychrtlá, jak stín. Voděnka, růže kanclu, na polici. Tělový sektor. Hluchoněmý. Na skříních hlavy rukopisů. Voskově žluté, usmířené, s podvázanou bradou. Psací stroj vedle – oltář popela. Propast. Dole studené světlo hoří nad každým obchodem. Barevný kotouč prachu se sune svahem ulice. Vůně z obchodů se houpají jak větve. Masna, Oděvy. Pravidlo domů z obou stran je dávno propadlé. Náměstí. Šupinatý chrám. Kovová dívenka s kovovou holubicí. Vlající šatečky, modravá mírná vlna – teamový praporek, zástava mého klubu. Dva holé stromy, trolej tramvaje. Z oblohy zvuky jako od bazénu. Co dodává básník Prahy Je léto a je vedro, budu stručný. Báseň z roku 1997 zaznamenává mou každodenní cestu z práce v redakci v ulici Jana Masaryka na Vinohradech. Snad to bylo právě v srpnu. Spouštěl jsem se tehdy odpolední Francouzskou ulicí k náměstí Míru, kde jsem vstupoval do metra. Francouzská byla rušná a prašná a její strany připomínaly vrstvy časového řezu z učebnice geologie. Vždycky když se pak přede mnou rozlilo náměstí s kostelem sv. Ludmily a obloha nad ním, cítil jsem, jak dýchám. Zvuky se doširoka rozlétly. Stál jsem, připadalo mi, na břehu jezera nebo na okraji velkého bazénu. A ten volný dech, sůl nebo chlor ve vzduchu a vítr v obličeji jako by vytvarovaly sochu, která tam (nedaleko od díry do stanice metra) už stála a vlála, stačilo si jí jen povšimnout a pozorování zaznamenat: bronzová plastika z roku 1979 od sochaře Jiřího Kryštůvka, které se říká Dívka s holubicí, původně se prý ale jmenovala Mír. Alegorie – zvlášť tohoto druhu – mě nevzrušovaly. Nezajímalo mě ani, jak autor vystihl vzlétající holubici (to bych dnes nejspíš zkoumal). Ale mírné záhyby lehkých šatů zastavené v bronzu se mi líbily; dobře vystihovaly ty moje zvláštní chvíle mezi ulicí a náměstím. Petr Borkovec, 14/8/2023