Ladislav Zedník Barrandeum; podolský plavečák Kdysi cementárna. Nyní prostor zamodřují bazény. Nad chlorným roztokem s preparáty obnažených těl hraničí s devonem silur. Na této hranici, podobně jako na dalších hraničních liniích států či epoch, proběhlo rozsáhlé vymírání. A skála, šedivá, nečtená, zvrstvená časem, může být, chceš-li, pomníkem všech padlých druhů. Rebeco, paže nám mohutní snězenou zeminou. Je nutné se prokopat – nevíme kam, hloubit a hloubit. Do mozků, do myslí nezbytnou niku. Pro další sošku; třeba ji zrovna dnes najdeme. Nebo jen zjištění, že zkamenět umí i mořská nemoc. Že se pak podobá závrati. Co dodává básník Prahy Dnes jen několik drobných poznámek. Ladislav Zedník (1977) je básník, ale taky geolog a paleontolog v provozu – a když v jeho básních zahlédnu slova jako „kladívko“, „břidlice“, „vrstva“, „otisk“ nebo „hlavonožec“, hned zpozorním a sleduju, jak v textech dovede naráz pobývat v současnosti i v prvohorách a jak se mu zkameněliny, které potěžkává v ruce a které výtečně zná, v básních proměňují v abstraktní pojmy a naopak. Zkamenělé křídlo pravěké vážky v úzkost a naopak, například. Rád taky poslouchám, když o své práci paleontologa mluví, když vypráví o výpravách do Afriky i o hledání trilobitů u Radotína. V jednom rozhovoru říkal – a mně se to k dnešní básni hodí –, že když jede do Brd nebo prostě z Prahy směrem na Beroun, tedy když se nachází v tzv. Barrandienu, propadá se v čase o stovky milionů let, kdy v těchto místech byly vulkány (silur) a tropický ráj (devon). Silurské Galapágy a devonské Bahamy. To přesně říkal. Možná někoho citoval. Ale nevadí. Poslední poznámka: Barrandien je oblast s velkým množstvím prvohorních lokalit a Barrandeum je část geologických a paleontologických sbírek Národního muzea v Praze věnovaná Barrandienu. K Rebece poznámku nemám. Petr Borkovec, 19/2/2024