Jan Krutský Motol 1991 Beton. Zlá krása noční nádrže. Stříbrná koňská hlava na dně. Areál. Lesík. Komplex. Řvaní psa. Nalevo trhala se šňůra stříbřenkových lamp, dál už se sbíral jen zvuk pole. Reflektor auta vyrval z tmy kus lesa – smrk, houští, tráva vykřikly svá jména. Tak vojensky. Ještě to slyším. Ty? Mlčel jsem, ač tělem sjíždělo mi stejné světlo. Les ve mně nerostl v té zatažené noci. Když jsme se vraceli a zpoza mraků vytekl měsíc – těžce, sladce, bílý –, zdvihl jsem větev, prošlas, pustil jsem ji. Šli jsme. Vedli se. Sami. Bez věcí. Co dodává básník Prahy Báseň malíře a motolského sanitáře Jana Krutského (1960–2005), básníka nejasného osudu (v roce 2005 byl pravděpodobně zavražděn, cizí zavinění bylo pevně potvrzeno, ale pachatel zůstal nezjištěn a případ byl s mnoha otazníky odložen) a jediné tenké knížky s názvem Bez věcí (nákladem Dana Duška, 1992) – tedy s názvem, který se objevuje právě v přítomné básni. Knížka třiceti tří sonetů a „protisonetů“ (forma je někde až úzkostlivě naplňována, jinde porušována či přímo rozežírána a bořena) se kompletně odehrává v okolí motolské nemocnice, motolského koupaliště a motolských rybníků. Ani jediný ze sonetů se neděje ve dne. Hluboká noc panuje, kdekoli se začteš. K tomu jedno dvě svítání, jeden rychlý soumrak. A všechny Krutského básně jsou milostné! Pozoruhodná sbírka nese dedikaci: „Milované Janě, v jejichž očích je pouze odlesk očí, které mě nikdy nepřestaly pozorovat.“ Petr Borkovec, 30/4/2024