Vít Janota Na Smíchovském nádraží kde táhnou smrady z vývařoven žloutne ráno jako majonéza na salátech místního bufetu Na Smíchovském nádraží kde muž s dlouhou rukou vychází ze zdi je tak snadné ztratit půlku života Cestou do práce vzpomínám na ty které už nepotkám kteří už dohlédli až k branám nevyhnutelnosti and left their hearts at Smíchovské station Co dodává básník Prahy Ještě žiju – ale na Smíchovském nádraží jsem ztratil moře času i slušnou část srdce. A tak jsem si tří slok Víta Janoty (1970) hned všiml, nechal si ujet dva tři vlaky a prošel všechny kachlíkové koridory toho krematoria. Ráno na Smícháči žluté jako majonéza – to je pěkné a myslím, že špinavá slonovina obdélníkových kachliček, kterými jsou obložené příchody k nástupištím a na něž sem tam svítí zářivky plné kazů, udělala v první sloce svou práci. Saláty pokryté probarvenou vrstvou, co zavadá v nádražních větrech, tady už nikdo nekoupí; dávno už je zrekonstruovali na pizzu, rollery a muffiny. Asi to tady celé brzy promění k nepoznání. Ale Smíchovské nádraží zatím jakžtakž drží. Pár vzpomínek, obrazů a v duchu zazpívaných písniček (všechno stručné a tak nějak unavené jako Janotova báseň) ještě stihneme. A muže s úžasně dlouhou levou rukou uprostřed budovatelského sgrafita od Richarda Wiesnera taky! Ten chlap tam – nad pokladnami v odbavovací hale – furt docela řádí a jeho obludné klepeto se pořád moc pěkně zakusuje do ramene chudáka v klobouku, který už ztrácí mízu a obrací oči v sloup! Asi už brzy omdlí. Je to fajn, člověk civí do zdi na horor – a aspoň chvíli zapomene. Petr Borkovec, 17/1/2024