Básně o Praze — výběr 21.

sdílet

Zdroj: Prague City Tourism

Vít Janota

Na Smíchovském nádraží
kde táhnou smrady z vývařoven
žloutne ráno jako majonéza
na salátech místního bufetu

Na Smíchovském nádraží
kde muž s dlouhou rukou vychází ze zdi
je tak snadné ztratit půlku života

Cestou do práce
vzpomínám na ty které už nepotkám
kteří už dohlédli až k branám nevyhnutelnosti
and left their hearts at Smíchovské station

 

Co dodává básník Prahy
Ještě žiju – ale na Smíchovském nádraží jsem ztratil moře času i slušnou část srdce. A tak jsem si tří slok Víta Janoty (1970) hned všiml, nechal si ujet dva tři vlaky a prošel všechny kachlíkové koridory toho krematoria. Ráno na Smícháči žluté jako majonéza – to je pěkné a myslím, že špinavá slonovina obdélníkových kachliček, kterými jsou obložené příchody k nástupištím a na něž sem tam svítí zářivky plné kazů, udělala v první sloce svou práci. Saláty pokryté probarvenou vrstvou, co zavadá v nádražních větrech, tady už nikdo nekoupí; dávno už je zrekonstruovali na pizzu, rollery a muffiny. Asi to tady celé brzy promění k nepoznání. Ale Smíchovské nádraží zatím jakžtakž drží. Pár vzpomínek, obrazů a v duchu zazpívaných písniček (všechno stručné a tak nějak unavené jako Janotova báseň) ještě stihneme. A muže s úžasně dlouhou levou rukou uprostřed budovatelského sgrafita od Richarda Wiesnera taky! Ten chlap tam – nad pokladnami v odbavovací hale – furt docela řádí a jeho obludné klepeto se pořád moc pěkně zakusuje do ramene chudáka v klobouku, který už ztrácí mízu a obrací oči v sloup! Asi už brzy omdlí. Je to fajn, člověk civí do zdi na horor – a aspoň chvíli zapomene.

Petr Borkovec, 17/1/2024

získejte od nás pravidelné novinky a tipy na dění v praze

Zadaný e-mail má špatný formát

* odesláním souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů

Smazat logy Zavřít