Petr Maděra Vstávání v temném dešti Setmělým ránem déšť vyvolává matné fotografie louží, na kterých Praha přespává. Ženy z rozoraných peřin stydnou v městském sadu podél varhan ohrad, nechají zatékat černou šťávu za výstřih. Tlačíme se u východu za studených proudů metra. Takové oči, utonulým listím naložené, a život daleko v kočárkárně noční oblohy. Na Českomoravské gymnazistky zasnoubené s barevným klesáním, projel autobus a vyděšený kos narazil do skla čekárny, se zlomeným vazem cuká se u našich bot. (Jadřinec hnědých očí, nohou, nehtů uvnitř Stopadesátosmičky ujíždí ke svým příběhům. Bezradně přihlížím.) Až teplé ruce dělníka ve věku mého otce ho zklidní a odevzdají do trávy. Odchází od sebe němými prasklinami, jednou z těch třpytných cest i do mé duše. Kamera pořád běží, velké kapky v lískách u dehtových bud. Co dodává básník Prahy Krátký film z ranní Prahy, který napsal básník Petr Maděra (1970) a publikoval v roce 2001. Začíná se několika rychlými záběry, které spojuje mokro a erotika, pak se kamera ustálí a sleduje smutnou historii s kosem a sklem autobusové zastávky. Mám na té básni rád tu erotiku (zvlášť „zasnoubení s barevným klesáním“), střídání tempa (těkavá kamera a záběry podobné stojaté vodě), některé metafory (zvlášť ten jadřinec, který se sestává nejen z pohledu pasažérů ranního busu, ale také z kosích očí a z očí „bezradně přihlížejícího“ pozorovatele a zapisovatele). A dotýká se mě také básníkův soucit s umírajícím zvířetem, jeho pozornost k té smrti a ten nádherný epitaf na kosí mohyle: Odchází od sebe němými prasklinami, jednou z těch třpytných cest i do mé duše. Připojuju krátkou historku jako poděkování. Kdysi dávno jsem pracoval jako saniťák pražské zvířecí záchranky. Jezdil jsem s doktorem záchranářem za zvířaty, kterým se něco stalo. Když lidé našli zraněné zvíře, zavolali a my jsme přijeli. Jednou na jaře do zvířecí sanitky volala holčička, že našla zraněného ptáka. Jeli jsme zrovna po hlučné dálnici a pustili jsme si ten hovor opravdu nahlas. Holčička řekla, že ten pták vypadá jako motýl. Záchranář chtěl zjistit víc, protože mu to přirovnání připadalo podivné a myslel si, že by mohlo jít o králíčka obecného, našeho nejmenšího ptáka, což ho zajímalo. Ale z dívky nemohl nic dostat, dokola opakovala, že ptáček je hnědej a že asi umře. Záchranář se – asi už z bezradnosti – zeptal, kolik ten pták asi tak váží. Myslím, že ani nečekal odpověď. Ta ale přišla. Dívka na chvilku zmlkla a potom na maximum zesíleným hromovým hlasem oznámila do auta: „Nevím, ale myslím, že kdyby byli dva, vážili by asi tak jako normální dopis.“ Hned jsme se tam – na moje naléhání, protože jsem tu dívku chtěl vidět – rozjeli, ale nenašli jsme ani králíčka obecného, ani tu dívku, ani normální dopis. Petr Borkovec, 18/3/2024