Matěj Lipavský Nika + + + Stoupáme spolu nad břečťanový hřbitov nad sepjaté ruce hraběte Thurn-Taxis litinové koleno se něžně boří do polštáře Bledý bratře stoupáme nad Košíře jsi tu jen na pár dní zaplatit účty nikoho nepotkat projít výstavy vyzvednout oblečky na už zas o kus povyrostlé děti bílé s loďkou na malé patentky V ateliéru jsi mi ukázal co právě děláš v koutě na zdi nika sádrový negativ odlitek břicha v osmém měsíci schovaný pro všechno co může přijít jako tátův tis na luk Co dodává básník Prahy Verše malíře a básníka Matěje Lipavského (1985) ze sbírky Nika (2016) popisují setkání bratrů, kteří snad ještě nedávno sdíleli společný dětský pokoj. Teď už se vídají málo, žijí své životy, dělají své věci (tak vůbec, ale i jako výtvarníci, kterými oba jsou, jak z básně vyplývá), ale to společné, co minulo, stále silně prosvítá a bílé oblečky s loďkou na malé patentky, které si jeden z nich přijel do Prahy vyzvednout pro své děti, jsou také jejich vlastní. I oni sami jsou „povyrostlé děti“. A odlitek břicha v osmém měsíci v ateliéru připomíná „tátův tis na luk“, který jim kdysi udělal (asi; možná zůstal navždy nachystaný, nevíme). Lipavský jako básník citlivě vybírá vizuální detaily (břečťanový hřbitov, oblečky s loďkou, nika, odlitek břicha, tis na luk), které nechává rozeznít v různých tóninách. Zvukově mě přitáhla dvě místa: „na už zas o kus“, těch pět jednoslabičných slov (jako kdyby v té části verše, která z básně podivně trčí – délkou i tím, jak neurvale rozbíjí tok básně – byla obsažena obtížnost života), a také závěrečné „tátův tis na luk“ (je předchozímu půlverši podobné zvukomalbou, jednoslabičnými slovy, počtem slabik – jen melodičtější, posmutnělé, ne nepříjemné, takové postesknutí). Tahle dvě místa se spolu rýmují i vzájemně kontrastují – tak jako litinové koleno s polštářem na náhrobku „hraběte Thurn-Taxis“ v úvodu básně. Když jsem báseň četl a narazil na Košíře a „břečťanový hřbitov“, okamžitě se mi vybavil Malostranský hřbitov na Smíchově u Košíř. Žádný jiný pražský hřbitov není přece tak „břečťanový“! A chtěl jsem se na internetu podívat na ten něžně probořený kovový polštář a koleno. Ale ukázalo se, že nikdo z rodiny Thurn-Taxisů na Malostranském hřbitově neleží (a ani na Košířském, což jsem raději ověřil, ačkoli Košířský hřbitov není břečťanový). Litinové koleno v polštáři se ale na Malostranském hřbitově opravdu nachází, jenomže patří knížeti biskupovi Leopoldovi Thun-Hohensteinovi (1748–1826), majiteli nedaleké usedlosti Cibulka. Autorem jeho honosného náhrobku z roku 1835 je sochař Václav Prachner. Biskup na něm klečí, obě kolena v měkkém polštáři (zmačkání vycpané látky je pojednáno pečlivě a přesvědčivě), modlí se a jeho sepjaté ruce se opírají o tlustou otevřenou knihu. Pod tou knihou taky leží polštář, mimochodem! Kdo vyleze nahoru a mrkne se biskupovi do knížky, umře. Už se to přihodilo dvakrát! Ale báseň Matěje Lipavského se o Thuny a Thurny zas tak moc nestará. Petr Borkovec, 13/5/2024