Klemen Virk Smíchovské nádraží v Praze Večer cloumal světlem. Do deště se dalo. Skrz chodníky, leskem, peklo prosvítalo. Dobráčtí a něžní jako u Lady, čerti rozkládali svoje poklady. Nad lampami táhli tři zpozdilí ptáci v neúčastné, vleklé smutné konstataci večerního města, knihkupeckých výloh, rozzářených hospod, ve kterých to žilo, fontánky, v níž nahý mramorový hošík utěšoval kapra v mramorovém koši (po otci nos, oči po mamince – tak šťastně se na dně leskly mince), slábnoucího deště, usměvavých čertů. Zapálili jsme si sladkou cigaretu. Miláčku, to nic. Ne. Čeho se tu bát? Obejmem se. Projdem. Budem spolu spát. Překlad Jana Videman Lipuš Co dodává básník Prahy Už poněkolikáté publikujeme báseň ze Smíchovského nádraží a jeho okolí. Myslím, že naposledy (ačkoli by, zdá se, nebylo obtížné pořídit malou antologii smíchovských nádražních básní; pro mě překvapení). Slovinský, bohužel už zesnulý, básník Klemen Virk (1971–2008), na kterého mě kdysi dávno upozornil jiný slovinský básník Aleš Šteger, pobýval v Praze často, protože dívka, kterou miloval, byla Češka. Text (jenž ve Slovinsku vyšel s poznámkou pod čarou: Josef Lada (1887–1957), český populární malíř a ilustrátor) má posmutnělý tón a tah, distichy běží po papíře pomalu a ponuře, jako ti „tři zpozdilí ptáci“ po večerním nebi, ale zároveň v nich něco hraje na veselejší klávesy. Asi to bude tím, že ledabyle rýmovaná dvojverší jsou většinou složena z trochejů). Básník mluví o „vleklé smutné konstataci města“ a „lesku chodníků“ (který si představuju velice dlouhý, vleče se!), ale taky o „krátkých“ prkotinách: čerti z Ladova obrázku (byl v té knihkupecké výloze?), fontánka, hošík, kapr, nos, sladká cigareta. Jako kdyby se do smutné scenérie celou dobu ozýval – a hned zas ztrácel – hospodský akordeon. Lesk chodníků v deštivém večeru versus „šťastný“ lesk penízků hozených do fontány. To je základní kontrast – a koneckonců se ty trochu komické detaily, ta blikající pousmání v městském smrákání podílejí na silném elegickém vyznění básně. Řekl bych, že je to celé žalozpěv za končící lásku, za milostné pouto, které povoluje. Na konec uveďme, že „fontánka“ s mramorovým hošíkem a mramorovým kaprem v parku vedle Smíchovského nádraží opravdu stojí. Je to nádrž, v níž se nachází plastika Břetislava Bendy z roku 1967, která má název Chlapec s rybou. Jenomže není mramorová, ale ze slitiny mědi, bronzu a kdovíčeho a klečící hošík nemá rybu v koši, ale drží ji v obou rukou. Jestli je to kapr, nevím, možná jo. Líbí se mi poznámky, které jsem o stavu plastiky a nádrže našel: „Na díle jsou skvrny nejvíce na zádech a u pravé paty.“ A také: „Fontána je dlouhá léta bez vody.“ Myslím, že byla bez vody i tehdy, když kolem ní Klemen Virk šel. A myslím taky, že kolem ní tenkrát šel sám. Petr Borkovec, 31/1/2024