Josef Frič III. a IV. křižácká výprava V neděli bude svátek bílých lilií a neviňátek. Ty děti na nebi tancují a z kulaté země se radují. Byl jednou jeden rytíř, co na rozum měl trychtýř, ale občas ho zachvátila nicota jeho smutného života. A ten rytíř byl hodně ubohý a rezavé měl ostruhy, bil se v prsa a zpíval potichu dojemnou píseň o hříchu: Bubeneč – Dejvice Badeniho silnice, tam jsme spolu nejvíce ztráceli srdce. Ale jeho láska bledou měla líc, taky byla chudá a nevěděla nic o jeho bídě a jeho smutku, takže se odhodlal k hroznému skutku. Svůj trychtýř v kuchyni pověsil a vražedné vzal nástroje, vytáhl s nimi do boje a hned byl skokem dvacet mil. „Má láska je daleko za horama, chtěl bych ji obejmout rukama, chtěl bych ji na ústa políbit a na pustý ostrov s ní odejít.“ Ale ach běda, když přišel blíž a viděl tu rozsáhlou říš, kde žila paní jeho srdce, sklesly mu najednou ruce. Aby pak rozvahu neztratil, honem se k domovu navrátil a říkal, že nikomu nepoví, jak meč svůj zahodil do křoví. Potom zas podruhé táhl do boje za zvuků lkající flétny a hoboje. Své lásky hlídače, barbary ukrutné, chtěl omámit hudbou jak hady urputné. A šly s ním zástupy nevinných dětí, ačkoliv tomu nemohly rozuměti, a protože to bylo pro jeho lásku, šlapaly všechny jako na procházku. A nesly s sebou hlíněné nádoby, v nich čistou měly vodu, prosti vší nemírné ozdoby mnohé z nich kráčely k hrobu, neboť nastával už zimní čas. Co chvíle ty nevinné dětičky na prsa složily ručičky a vítr hvízdal jak flétny hlas. Když hvězda jitřní vyšla na úsvitě, zbyl jenom rytíř a poslední dítě. K zemi zaslíbené spolu kráčeli a za ruce vedli strážné anděly. A flétna hrála už docela tiše, když přišli na hranice veliké říše, tam ale dítě spatřilo hlídače a dalo se najednou do pláče. „Můj milej pane rytíři, vy jste hloupej jak deka, už ani dítě nevěří, že na vás někdo čeká.“ A tenkrát se rytíř zachvěl bez prodlení, dal mu na vlásky políbení, kabát si obrátil naruby a zmizel na cestě záhuby. To píseň je flétny lkající, na kterou děti hrají za noci. Co dodává básník Prahy Bubeneč – Dejvice / Badeniho silnice, / tam jsme spolu nejvíce / ztráceli srdce. Verše, které jsem kdysi četl ve výboru Umělé květiny, který vyšel péčí editora Jiřího Brabce a nakladatelství Mladá fronta v roce 1965, mi uvízly v hlavě navždy. Josef Frič (1900–1973), básník, prozaik, překladatel; jeden ze zakladatelů Devětsilu. Třísvazkové souborné vydání jeho díla vyšlo v nakladatelství Triáda. Rytíř už není rytíř. Tak jako květiny už nejsou květiny. Stavu světa, v němž se ocitl Josef Frič, odpovídají květiny umělé a rytíř „hodně ubohý“, jenž „rezavé měl ostruhy“. Potřeba adjektiva svědčí o jisté nedostatečnosti stávajícího substantiva, píše ruský básník Josif Brodskij. Rytíř, kterému se slovo „srdce“ rýmuje s „nechce“, „silnice“, „vichřice“ a „Vítkovice“ a který touží po své Paní verši: „Má láska je daleko za horama, / chtěl bych ji obejmout rukama“, není možná dostatečný. Ale tím jediným, kdo mu smí do očí říct: „Můj milej pane rytíři, / vy jste hloupej jak deka“, je dítě. Rytíř a dítě: Rytmus dvou veršů spojených rýmem s tří- čtyřhláskovou shodou se u Friče zaručeně míjí, vždycky ovšem jenom těsně, jakousi smutnou náhodou. Navrch je v takovém případě často užito banálního, řinčivého rýmu, kvůli kterému se „poeticky“ znásilňuje slovosled – smutek výsledné arytmie se tím násobí. Pravidelnější rytmickou strukturu jiných dvou veršů – tak pracně nabytou, jak se zdá – vždy rozbije nejbezelstnější asonance, jakou si v češtině lze představit. Dvě veršové dvojice se rovnají jedné čtyřveršové strofě – její prostor docela stačí básníkovi k tomu, aby se všech těch nedohmátnutí a přehmátnutí dopustil. Fričova báseň se zarývá do paměti básnicky dokonalou směsí bázlivosti a unáhlenosti, nesmělého uvíznutí hlasu a vyhrklé znělosti. Její podstatou je nedosahování a přečnívání; to hlavní se děje na přebytečných a chybějících místech, která se střídají v pomalém, ale spolehlivém tempu. Je to tempo utahaného orchestru na palubě městského parníku nebo v zahradě u řeky nebo někde jinde, vždycky ale blízko vody. Ve vodní dálce totiž – na vlnách, na březích, na dně – hraje hudba jinak. Petr Borkovec, 29/2/2024