Básně o Praze — výběr 9.

sdílet

Zdroj: Prague City Tourism

Jonáš Hájek

Socha Svatopluka Čecha

Jasně,
kouká na krabice od pizzy,
na psy prohánějící se protipožární nádrží,
dřezovec trojtrnný přichází o podzemní vodu
kvůli průduchům do metra,
rozvedená chodí v papučích za přítelem,
básník pracuje ve skladišti kulis a rozebírá
nebe v Národním, tak strašně světle modré,
máme nějaké náhradní kořeny,
náhradní životní funkce, náhradní kolektivní bytí?,
jak říci národ a nepřipadat si přitom divně?,
na internetu se množí citáty nejasného původu,
je třeba chránit ducha,
když řeknu chránit,
už mám v ruce samopal a podřezávám děti,
do okna uprostřed Prahy zavane vůně vylidněných vesnic,
nečetl jsem nic od Svatopluka Čecha,
půjčil jsem si knihu, ale je třeba
vybírat, koordinovat, vytvářet obrat, otáčet se,
bronzová postava pod prořídlým javorem shlíží
na celou spoušť, hodnotný strom
posílá pozdrav zkráceným telomerám,
dřevu a vodě a kameni
zůstává lhostejný
věk plastu.

Co dodává básník Prahy
Pro tento text básníka a překladatele poezie Jonáše Hájka (1984) jistě platí, co trefně formuloval polský básník a překladatel Hájkovy poezie do polštiny Karol Maliszewski. „Proč jsem se bezhlavě vrhl na básně Jonáše Hájka a začal je překládat s nadšením a slovníkem v ruce? Asi jsem po něčem toužil, zřejmě mi v poezii, kterou jsem běžně četl, něco chybělo; zdála se mi moc zahleděná sama do sebe. V těch básních mě zasáhla nesobecká otevřenost světu a upřímně míněná starost o jiné lidi s jejich starostmi, bolestí a bezradností. Hájek ukazuje, že je možné psát lyrickou i angažovanou poezii zároveň – a že tak nevznikají konflikty a třecí plochy.“
K básni Socha Svatopluka Čecha bych dodal pouze to, že „telomery“ jsou koncové části chromozomů a že postupné zkracování jejich délky vede ke stárnutí buňky a její naprogramované buněčné smrti, čímž je bráněno nekontrolovanému buněčnému dělení. Také bych doplnil, že od Svatopluka Čecha si mluvčí básně mohl půjčit například idylu Ve stínu lípy z roku 1879 nebo alegorický epos Slávie z roku 1884 anebo národní lyriku Písně otroka (1895). A ještě: básník pracující jako kulisák v Národním a rozebírající „strašně světle modré nebe“ skutečně existuje a chodí mezi námi pražskými ulicemi, jimiž – zvláště teď v létě – táhne „vůně vylidněných vesnic“ téměř nepřetržitě. A na konec: ta socha, kterou vytvořil Jan Štursa, stojí v Sadech Svatopluka Čecha na Vinohradech. Pěkný červenec! I srpen!

Petr Borkovec, 21/6/2023

získejte od nás pravidelné novinky a tipy na dění v praze

Zadaný e-mail má špatný formát

* odesláním souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů

Smazat logy Zavřít