Jakub Řehák Zlý chodec a poštovní úřednice Mané ráno jsi potkal poštovní úřednici Mané poštovní úřednice Mané po kolena zabořena v mlžném másle zvedajícím se od barrandovských teras do barrandovských zákrut poštovní úřednice Mané poněkud neohrabaná v upnuté uniformě zinkové přítmí a prach Smíchovského nádraží stojíš tam se svačinou a hlavou ti stoupá barrandovská mlha otvíráš ústa jíš mlhu Mané má stehna jako máslo pod modrou sukní uniformy Mané viděl jsem tě stát v uniformě na zastávce byla jsi sexy mluvila jsi s neurvalcem a já – tak jsem si to představoval – mohl bych přistoupit k tobě a říct Mané zapomeň na něj já bych tě velice miloval Co dodává básník Prahy Smíchovské nádraží, ulice kolem něj a ten park s kruhovou nádrží, v níž bronzový polonahý chlapec sem a tam obrací a zkoumá placatou rybu (v některém z příštích dílů se téhle plastice budeme věnovat podrobněji). Tady básník a esejista Jakub Řehák (1978) někdy potkává poštovní úřednici jménem Mané, která svačí mlhu. Závidím mu ji. Ale mám v těch končinách taky někoho. Nenosí tak elektrizující jméno, ale mně to nevadí. „Tohle nevím… když tak na parapet…“ Anebo: „A s tímhle asi rovnou na parapet, co říkáte?“ Vcházejí do krámu, vytahují knížky z prostorných tašek, říkají to samé v nekonečných obměnách. „Myslel jsem si, že to nebudete chtít, to nevadí. Nechte si to. Na parapet dobrý, ne?“ Kdo by si pomyslel, že jsme na pražském Smíchově? Kotevní ulice vypadá přesně tak, jak název káže. Skromné pobřežní bulvárky s platany už skončily. Jak se blížíme k přístavu, zbývá spleť posledních ulic: vybělených, prosolených, čpících zahnilými kraby. Uličky jsou krátké a rozpálené, úvazní sloupky, kotvy, kočky a švábi v nich vrhají těžké stíny. V té úplně poslední stojí antikvariát, před ním klec s bílým kakadu a … parapet! Antikvářka – ještě holka – se jmenuje Eliška. Každý v přístavu ji zná. „Tohle za dvacet. A tohle taky za dvacet. Tak všechno dohromady za čtyřicet,“ říká Eliška. „Jo, jo.“ „Dám vám pade.“ „No… dobře. Jste hodná. Ta pude do kasičky. Už tam je!“ „Aha.“ „Ještě jsem zapomněl na tuhle. Ale nevim… Klidně na parapet.“ Klidně. Kakadu se letěl proletět nad Smíchovské nádraží, je vedro, tak se podíváme, co nám to na parapetu s cedulkou „1 ks za 10, 3 ks za dvacet“ hřaduje. Simenon, Aldridge, paní Agatha hned dvakrát, Gerald Durrell, Figuliova Africká dobrodružství, Hakon Mielche s Veselou plavbou k lidožroutům, Hemingwayova Fiesta, Švabinského český Slavín, Tajnosti pařížské, laciné sešitky Breta Harta, Setonovy Stopy v divočině, Listy Héter, pět detektivek ze Smaragdu, Liv Ullmannová s Proměnami, příručka s titulem Podnikání z pláže a buchta jménem Výkřiky v noci a třikrát chudák Marcel Pagnol. „Taky máte dlouhou chvíli?“ zeptal se mě, když vycházel. „Ani ne. Dívám se.“ „A nebral byste tohle. Eliška to nechce. Za deset, ať nežeru!“ „Ukažte,“ řekl jsem, zalistoval a četl: Byla poklidná hodina před svítáním v Rudém moři a Frédéric a já jsme měli spolupracovat na naší první vědecké výpravě, věnované výlučně výzkumům pod hladinou moře. Usmál jsem se na něho. On na mě taky. Bílý kakadu nám proletěl nad hlavami, způsobně vlétl do klece a usnul. „Nedáme si někde pivečko, seňore?“ „Tak jo.“ „Ale platíš ty, markýzi! Eliška mě dneska vodpálkovala jak malýho hajzlíka.“ „Dala vám pade, ne?“ „Ale ale ale, von je pan inspektor nějakej všímavej! Tak to ne! Ta je v kasičce!“ „Dyť jo. To je jasný,“ říkám. Petr Borkovec