Tomáš Fürstenzeller Pozdní světlo Znovu to ticho s prstem na klávese. Slyšíš i prach, jak tiše na stůl dosedá k večeru, když vrzavě zatáhne se bílé křídlo dveří nad ložnicí. Sem tam, tam a zpátky pluje čas, vratký člunek na vláknech paměti. Kulatý černý hrot páře tmu. V trhlině stín, obraz strne, a potom dlouze padá do studených vod. V Café Louvre se podávala snídaně, na stolku z kovu ležel kotouč slunce. Přinesou kávu, hořká vůně zavane a prolne hovor. Jedla ovoce, ty vejce. To všechno vybavíš si, ale slova ne, nevrátí se. Něco však zůstalo ti přece. Co dodává básník Prahy Sonet s názvem Pozdní světlo uveřejnil básník a překladatel anglicky psané poezie Tomáš Fürstenzeller (1970) ve sbírce Objektiv, vydané v roce 2016. O pár stránek dál se v knize nachází báseň Jedna z posledních teplých nocí, která začíná těmito čtyřveršími: Sobota. Snad jedna z posledních teplých nocí, kterou tomuhle městu letos vyměřilo deštivé léto. Nejsme sami, kdo má pocit, že nelze zůstat doma. Na Letné je čilo, stezky lemované stromy zaplnil dav turistů a místních. Zkraje stánek s pivem, kam vedou první kroky, mírné stoupání – proti nám proudí siluety dívek, většinou ladně zavěšených do kluků. […] Verše jako by kopírovaly pomalé kroky té sobotní vycházky na Letnou. Postupují volným tempem, střídání trochejů a daktylů je nenucené, až ledabylé, jako chůze, při níž je chodec stále něčím upoutáván a také přizpůsobuje rytmus kroků tomu, s nímž za chůze hovoří. Koneckonců má ale každý verš nenápadně vzestupný ráz, „mírné stoupání“ je vždy zajištěno (poflakování se kolem českých podob blankversu a alexandrínu a nadání pro vznešený trochej jsou pro Fürstenzellera příznačné). V těch čtyřverších je spoustu času na všemožné detaily: stezka je lemovaná stromy, dívky jsou většinou [!] ladně zavěšeny do kluků. Času je dost dokonce na poněkud zemdlelé opakování informací: na Letné je čilo a zároveň Nejsme sami, kdo má pocit, že nelze zůstat doma; pivní stánek stojí zkraje a – aby nebylo pochyb – vedou do něj naše první kroky. Takové plýtvání! Básník registruje, popisuje, nevybírá, nehustí. Začátek běžné reportáže. Ale je to fígl, autorovo kouzlení a mámení: stylisticky odbytý report z letní noci nenápadně, jakoby za našimi čtenářskými zády, vyvstává v odlišné podobě: zpomalený, tklivý (ty všudypřítomné míjející se rýmy, které se proměňují v ozvěny: zaplnil – stoupání atd.), už v přítomnosti minulý obraz, který nadnáší odplývání času a neodvolatelná smrt. A do toho vzdušného hřbitovního reliéfu, který nad námi básník nenápadně vztyčil, varovně blýskne rýmové echo s pivem – dívek, jež předznamená něco dávného hrozného, co se v průběhu básně vrátí a bolestně otevře. Báseň Pozdní světlo je sonet, jak jsme řekli. Básník zde tudíž – oproti elegii z Letné – víc komponuje i kondenzuje. Plynutí času, minulost a přítomnost, tato chvíle a vzpomínka se ale teskně probírají i zde. Text má tmavou podvečerní a světlou ranní část. V první, kterou tvoří úvodní dvě čtyřverší, si mluvčí v interiéru, který tone ve večerním šeru, vybavuje jednu starou drahou scénu a přemítá o čase a potížích paměti. Verše jako by neunesly komplikovanou reflexi, plnou metafor a slov dvojího významu, klesají pod tíhou a přesahují dál (první strofu tvoří víceméně jediné souvětí). Napětí mezi větou a veršem je v obou čtyřverších maximální, stupňuje se, slabé rýmy praskají ve švech, šero se mění v temnotu – a jsme skoro rádi, když se to všechno zřítí do studených vod. Už se to téměř nedalo vydržet! Ve zbývajících dvou trojverších se ale všechno promění. Jako bychom na člunu vypluli ze spárů skalisek a útesů na volné moře. Autor v nich před nás vyloží to, co paměť z té staré drahé scény uchovala. A ačkoli to je jen zlomek (což se ke konci sonetu otevřeně konstatuje), je to zlomek zalitý světlem a jednoduchým štěstím, které zůstalo a zůstane uchováno. Verše a věty se při té příležitosti zklidňují a na ledasčem se shodnou. Věci se tu vyjmenovávají jedna po druhé a znamenají pouze to, co znamenají. Jsme v kavárně Louvre, kolem nás je sklo a ráno, slunce se páruje s vejcem a ovocem a závan kávové vůně se snídaní. A aby těch příznivých setkání nebylo málo, uprostřed veršů v této části básně nalézáme vzrušující zvukovou řadu Louvre – z kovu – kávu – hovor – slova. A nejspíš nikoli náhodou se k ní přimyká i první slovo básně Znovu. Není to všechno, to jistě. Něco však zůstalo ti přece. Vybavuješ si to znovu a znovu. Petr Borkovec, 15/7/2023