Petr Borkovec Obraz (1998) V matčině ložnici. Bílý rám kolem něj vedl opatrný život. Břeh řeky, asi zjara, shnilá loďka, u vody žena v červeném, pár stromů, smutek. Malíř neměl den. Tchyniny jazyky čekaly pod oknem, až tělo šera z parapetu sjede. Čekaly dlouho, stříhaly si nehty. A zatím kurty rudly do soumraku pod sluncem zakoplým za fotbalové hřiště. Dva stromy na pláni se podobaly vraku. A já stál u okna jak u ohniště. Co dodává básník Prahy Stará báseň o reprodukci, kterou si moje máma nechala zarámovat a pověsila v ložnici, o jejích oblíbených pokojových rostlinách, jimž jsem jedné dávné noci z důvodů, které nebudu rozebírat, ostříhal špičaté konce listů, a o podvečerním výhledu z okna. Nuda pozdního dětství, kdy jsem u toho okna prostál celé hodiny. Vytahuju ty verše kvůli záběru v poslední sloce: na čtyřveršové fotce je břevnovská Pláň (říká se jí tak) s tenisovými kurty, hřištěm a rozvalenou usedlostí Ladronka, pozorovaná z okna bytu v Tomanově ulici. Jsme v osmdesátých letech, které si báseň z let devadesátých vybavuje. Dnes je Pláň plná tras pro úhledné bruslaře, cyklisty a běžce, z Ladronky je restaurace a snad i hotel. Kdysi to ale bylo divoké a krásné místo se zarostlými stráněmi padajícími do Košíř, v nichž se často objevily srny (zajíci, bažanti a koroptve byly na denním pořádku), s lidskými ohništi v houští, k nimž se chodilo pít a milovat se. Dobrodružné území se zříceninou Ladronka, za kterou se černala prastará třešňovka (to je, myslím, ten „vrak“ v básni; letité třešně byly zkroucené a postranní větve jim vyrůstaly skoro od paty kmene, tlusté jako kmen sám). Minulý týden jsem šel do vily Jaroslava Seiferta v ulici U Ladronky, která se nachází hned pod Tomankou. A Klára, básníkova vnučka, mi v Seifertově pracovně s červenou pohovkou řekla, že na Pláni – když ona byla malá (což bylo přesně tehdy, když jsem byl malý já) – žila rumunská rodina s krávou. Rumunský děti tam pásly krávu, normálně. Fakt? Na nic takového se nepamatuju, ale když jsem pátral v paměti – nemohl jsem se od té rumunské rodiny s krávou na břevnovské Pláni odpoutat, ačkoli Klára už říkala něco o modré váze, kterou uplácal a oglazoval básník Josef Palivec –, zjevilo se mi, že když jsme se jednou jedinkrát s kluky z baráku rozhodli na Ladronce přespat (nebo jenom vydržet do noci, už nevím), vyhnal nás odtamtud s hroznými nadávkami nějaký stařec, který – držel v náručí malé dítě. My byli zvyklí, že nás někdo odněkud vyhání, o to nešlo – ale vylekalo nás to dítě, které se na nás mlčky dívalo, zatímco starý muž řval! „Nemohl to být ten Rumun s krávou?“ řekl jsem Kláře. „To jo, jasně, to byl von“ odpověděla Klára, vnučka Jaroslava Seiferta, v básníkově pracovně s červenou pohovkou a modrou vázou. Petr Borkovec, 27/3/2023