Antonín Brousek Klementinum ve středu Loudavé šedivé jeptišky na dvoře Klementina donekonečna přebírají v prstech růženec déšť Sluneční hodiny na zdi jak mátožný pavouk vyrabované slepé Zdi obklíčené zdmi jak ulita jak ořech stolistá kamenná růže Posté si drzá ozvěna prudce srazila vaz Posté se popelavý pták skácel ke dnu jak věž Ani zbabělé víno tady neprchne samo před sebou po zvětralé římse jako náměsíčný… Ó země země Nádherná vězeňská koule u mé nohy Co dodává básník Prahy Text z první sbírky básníka, překladatele a literárního kritika Antonína Brouska (1941–2013) jsem prvně četl v roce 1988. Debut Spodní vody, který vyšel v roce 1963, jsem sebral ve sběrně papíru u garáží na Petynce (ty garáže dnes asi nestojí) – jméno autora jsem tenkrát neznal. Možná jsem tušil (končil jsem gymnázium a měl nebojácnou profesorku literatury), že rok vydání knihy je slibný; možná jsem už poznal i edici (České básně), nevím. Sbírka se mi líbila – kdo dnes ví proč? Jistě si pamatuju jenom to, že mi Brouskovy básně připadaly velice náročné. A v té souvislosti mě ohromil autorův věk, to, že mu v době vydání knihy bylo jenom dvacet dva. Když knížkou listuju nyní, rozpoznávám tři verše, které jsem tenkrát určitě četl a uhranuly mi. První sloka básně Kohoute, včerejší den zpět nepřivolávej zní: Babička v síni pomalu kohouta oškubává a stromy na sadě Situaci s babičkou a kohoutem jsem důvěrně znal (včetně slova síň, které bylo „babiččino“) a to, že třetí verš je právě takhle a dál nijak nepokračuje (stromy na sadě dál nic, prostě jsou, ale ani to se otevřeně neříká), bylo zas naprosté tajemství a pro mě novinka! Z těch dvou protichůdných pocitů se moje tehdejší uhranutí skládalo! A také ve mně zůstala báseň Klementinum ve středu. To proto, že v roce 1988 jsem tolik toužil po tom, abych se dostal na Filozofickou fakultu na náměstí Krasnoarmějců (po roce 89 náměstí Jana Palacha), že jsem často k fakultě, na nábřeží, na Mariánské náměstí a do přilehlého okolí chodil. I do Klementina (ne dovnitř, jen kolem). A Brouskovy tíživé pohledy na to místo mi asi byly blízké. Tam někde, „na opuštěném rohu Valentýnský a Veleslavínovy“ jsem tenkrát poprvé potkal Bohumila Hrabala. Měl na sobě pruhovanou košili s vysokým límcem, která mi připadala „americká“. Na Filozofickou fakultu jsem se nedostal. Petr Borkovec, 14/9/2023