Ćeský básník a překladatel, držitel Ceny Toma Stopparda a Ceny Jaroslava Seiferta. Byl mezi prvními signatáři Charty 77. * 24. 7. 1920, Chomutičky u Jičína † 15. 9. 2003, Praha V roce 1940 opustil Josef Hiršal Raisův státní učitelský ústav v Jičíně s maturitním vysvědčením, o němž ve svých pamětech říká: „Bylo samá trojka, čtyřka pouze z němčiny, jednička ze zpěvu a dvojka ze hry na housle.“ A přece. Navzdory čtyřce z němčiny o deset roků později přijímá slovní hříčky Christiana Morgensterna od Jiřího Koláře, jenž si na nich vylámal zuby: „Já tohle nepřeložím, protože neumím rýmovat, zkus toho Morgensterna přeložit ty!“ Nikdy mu za to nepřestanu být dost vděčný, říkal později Josef Hiršal. Velmi významný překladatel, básník, editor i autor knížek pro děti Josef Hiršal asi po tatínkovi podědil hudební nadání, ale skutečným darem od pánaboha pro něj byl jazykový cit, který dostal do vínku a kterým jako universálním klíčem odemykal komnaty poesie. Zlomovým pro něj byl pravděpodobně rok 1937, kdy mu spolužák Josef Honys půjčil tři básnické sbírky: Seifertovo Na vlnách TSF, Nezvalovy Básně noci a Holanovo Vanutí. „Byl to pro mne šok. Nejvíc mne uhranul Seifert. Poprvé jsem uviděl básně-obrazy, fascinovala mne osvobozená slova, futurismus i dadaismus české provenience, ozvuky Marinettiho a Apollinaira. Hned nato mi Honys přinesl tři ročníky ReDu, který vydával na sklonku dvacátých let Fromek v Odeonu. To už byly úplné Athény! Bylo tam všechno: básně, texty, reprodukce obrazů, kreseb, koláží; prvně jsem se seznamoval s pojmy konstruktivismus, poetismus, suprematismus a vůbec s mnoha –ismy.“ Léta po jeho dvacetinách připadla do času okupace: „Těžkou protektorátní dobu přežívali jsme tedy v útěku do nitra. Formalistické snahy ani socrealistické tendence nás nezajímaly. V poezii se trpělo, byla v ní úzkost, pokora, trochu mesianismu a sebeuspokojení, že tím vykupujeme svět. Kde se ovšem bez viny trpí, tam se neriskuje, a nám se z naší úzkosti snad ani příliš nechtělo ven.“ Do určité míry obdobně jako za protektorátu se Josef Hiršal i v letech padesátých uchyloval k psaní knížek pro děti proto, že šlo o možnost přivýdělku, zejména za nacistů velmi vítaného. Po květnu 1945 se přestěhoval do Prahy, kde působil nejprve krátce jako redaktor Svobodného slova a pak až do roku 1949 jako redaktor nakladatelství Orbis. V šestačtyřicátém se oženil s Anitou Premmslerovou. V březnu 1948 se zúčastnil Konference mladých českých spisovatelů v Dobříši, po které v dubnu vznikl Klub mladých spisovatelů při Syndikátu českých spisovatelů v čele s jednomyslně zvoleným Egonem Hostovským. V pamětech Josef Hiršal připomíná, že sjezd byl naplánován v listopadu 1947: „…s Únorem se přitom nepočítalo. Nicméně sjezd se sešel a odehrál se ve dnech velmi zvláštních. Nikdo jsme tam doopravdy nevěděli, co bude vlastně dál. Hospodářský program socializace nám byl zhruba jasný, ale co bude s literaturou, jsme nevěděli. /../ Na Dobříši vzniklo prazvláštní ovzduší, v němž jsme se všichni sblížili. My tam jeli tak trochu se strachem, že nás komunisté třeba dají zavřít. Komunisté zas měli obavu, že je nebudeme brát vážně a nebudeme se s nimi bavit. Nestalo se jedno ani druhé. My jsme komunisty vážně brali, co nám také zbývalo? /../ V počáteční eufórii na dobříšském sjezdu, v tom vzájemném sbratření všech, jsme vlastně Únor přijali. Dokonce jsme všichni odsoudili emigraci Ivana Blatného. /../ Byl jsem mezi nimi bohužel i já. Uvěřili jsme tehdy proklamacím ze stranických míst: strana nebude zasahovat spisovatelům do jejich věcí, v nakladatelstvích budou rozhodovat sami spisovatelé.“ Vzápětí se spisovatelé dočkali čistky, Barešovou „probírkou“ prošla šestina, také Josef Hiršal. Po Gottwaldově výzvě ke vstupu do strany našel i on, jako snad všichni v Orbisu, na stole přihlášky. „A všichni ji vyplnili. I já. Zaprvé jsem se bál ji nepodat, zadruhé jsem měl půlroční dítě a zatřetí mi v hlavě ještě strašila dobříšská konference.“ Jeho kandidátský statut však neměl dlouhého trvání. V roce 1949 dostal „komandýrovku“ na dvouměsíční praxi v brněnské Zbrojovce, aby „hlouběji porozuměl životu dělnické třídy“ pro napsání knížky pro děti o výrobě traktorů. „A pak jsem první verzi dlouho přepracovával. Stále se mi to nelíbilo. Čišel z toho dobový frázismus a nevěděl jsem si s tím rady. Nakonec z toho nic nebylo.“ Nedlouho poté jel vlakem z dovolené a se svým známým ve vlaku hovořil nepříliš lichotivě o „komandýrovce“ ve Zbrojovce. V kupé však seděl i vedoucí Gottwaldovy knihovny nakladatelství Svoboda Erich Lauer, který si rozhovor vyslechl a poslal udání do spisovatelského svazu. Josef Hiršal byl poté pro znevažování „komandýrek“ vyhozen ze svazu i nakladatelství Orbis a jeho kandidování na vstup do KSČ také skončilo. Začal psát pro děti a překládat, střídal redaktorské pozice v propagačních odděleních, při práci v redakci Našeho vojska (1952-1954) se seznámil se svou příští životní i profesní partnerkou, Bohumilou Grögerovou. V prosinci 1963 mu obnovili členství ve spisovatelském svazu, v němž pak vedl německou sekci překladatelů, od šestašedesátého pracoval jako spisovatel a překladatel z povolání. S Bohumilou Grögerovou v uvolněných 60. letech vystupovali na přednáškách o trendech ve světové poesii, literárních experimentech, statistické esthetice… a až do první poloviny 70. let se podíleli na výstavách vizuální poezie doma a ve Velké Británii, Německu, Itálii, Mexiku, Španělsku, Rakousku a Holandsku. Sedmnáct pokrývačů na střeše překladatelského domu Josefa Hiršala Na konci šedesátých let byl Hiršal členem Kruhu nezávislých spisovatelů, který sdružoval nekomunistické autory. Po okupaci 1968 byl Kruh jako mnohé další organizace zakázán. Za normalizace Josef Hiršal publikovat nesměl. Jeho vlastní tvorba vycházela v samizdatových edicích Petlice a Expedice a v exilových Rozmluvách, tam například v r. 1986 jeho „Vínek vzpomínek“, z nichž zde citujeme. Rozsah díla Josefa Hiršala je obrovský, Morgensterna překládal systematicky od r. 1950, s Antonínem Brouskem uspořádal antologii světové poesie XX. století „Postavit vejce po Kolumbovi“, psal společně s Bohumilou Grögerovou, překládal díla básníků z šestnácti jazyků. Jen pro Čs. rozhlas využil přátelskou pomoc sedmnácti lidí, redaktorů rozmanitých vydavatelství, kteří byli ochotni svými jmény zaštítit jeho práci doslova jako „pokrývači“, jak se tehdy říkalo. Josef Hiršal byl mezi prvními signatáři Charty 77 a zákonitě se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti, která mu odebrala pas a která přes síť svých tajných spolupracovníků sledovala jeho kontakty s jinými lidmi z prostředí Charty 77 a s umělci, ale také publikování pod cizími jmény. Zdejší ideopolicie Josefa Hiršala „vaporizovala“, jak to popisoval George Orwell v románu „1984“: v „Přehledných dějinách české literatury pro děti a mládež a četby mládeže“ (1987) nebo v „Průvodci po dějinách české literatury“ (1976) jeho jméno není. V roce 1988 byl společně s Bohumilou Grögerovou vyznamenán Velkou rakouskou státní cenou za překlad rakouské literatury, o čemž u nás v režimem kontrolovaných médiích nepadla zmínka. Zhroucení režimu na konci roku 1989 otevřelo i Josefu Hiršalovi po nuceném odmlčení možnost znovu vystoupit na veřejné scéně a dočkal se i zasloužených ocenění. Autor: Tomáš Karabela Na textech medailonků se dále podílejí autoři: Mgr. Miloš Bernart; PhDr. Petr Blažek, Ph.D.; TMgr. Michal Macháček, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář, Ph.D.; Mgr. Hana Zdražilová, MSc.; Mgr. Kryštof Zeman www.zvonypameti.cz