Český vlastenec, jeden z nejmladších vojáků československé zahraniční armády za druhé světové války a příslušník výsadku Bronse. * 15. července 1924, Bystřice nad Pernštejnem † 23. března 1943, Praha „Budu hrd, když padnu za vlast,“ psal František Vrbka krátce před smrtí. Jeho život bohužel nepatřil k nejdelším, o to více byl protknut statečností a dobrodružností. František se narodil ve městečku Bystřice nad Pernštejnem situovaném v moravské části Vysočiny. Jeho otec František sloužil jako československý legionář a po první světové válce pracoval jako úředník finanční správy. Maminka Libuše se starala o domácnost, v níž ještě žila starší sestra. František patřil od dětství mezi nadšené sportovce. Docházel do skauta i Sokola, a již jako šestiletý vyhrál lyžařský závod. Dovednost zimního sportu mu i později, jak ještě uslyšíme, byla k duhu. V rodném městě absolvoval obecnou školu a dva ročníky měšťanky. Poté nastoupil na reálné gymnázium v Novém Městě na Moravě a ve studiích pokračoval i po přestěhování rodiny do Prostějova v roce 1939. Odchován vlasteneckým cítěním však školu nedokončil, raději dal přednost odbojové činnosti. Po okupaci Československa nacistickým Německem se jako patnáctiletý mladík pokusil přejít na lyžích hranice na Slovensko. Byl však zadržen a vrácen zpět. Přechod hranic se mu podařil s kamarádem až napodruhé v lednu 1940. Dále přes slovensko-maďarskou hranici přecházel celkem pětkrát (čtyřikrát byl Maďary zadržen, krátce vězněn, dokonce i v proslulém budapešťském Tolonczházu). Nakonec se mu přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko podařilo dostal lodí do Marseille. Ve Francii se přihlásil k cizinecké legii, kde z obav, že by nebyl odveden, udal vyšší věk. „Na žádost poručíka Martínka byl jsem přidělen dělostřeleckému pluku 1, ke 3. baterii,“ psal František rodičům o shledání se starým přítelem Bohumírem Martínkem, jenž se stal v odboji jeho souputníkem. „Viděl před sebou roztrhaného, hubeného, zarostlého Fandu v jedné špinavé a zavšivené košili, bez spodků a punčoch. Zhubl jsem za tu dobu o 16 kg. Teď si snad dovedete představit, jak jsem vypadal a co jsem zkusil… Vykoupal jsem se a oblékl si čisté prádlo. Vzdychl jsem si, připadal jsem si nějak divně. Bohuš se mi smál, ale bylo to opravdu po prvé za čtyři měsíce, co jsem se pořádně umyl a oblékl se do čistého prádla. Potom čas již ubíhal jako na vojně.“ Bojů o Francii se kvůli rychlému německému vítězství nestihl zúčastnit. 7. července 1940, po evakuaci přes Středozemní moře do Velké Británie, byl znovu zařazen k dělostřelectvu k první baterii 1. dělostřeleckého oddílu Československé smíšené brigády. Do toho se vzdělával. O rok později odmaturoval na exilové Československé státní střední škole ve Whitchurch a následně absolvoval jako premiant poddůstojnickou školu. V dubnu 1942 dokončil školu pro důstojníky pěchoty v záloze. V této době se také spřátelil s anglickou dívkou Peggy, která též vstoupila do armády. Největší životní zkouška ho však ještě čekala. Od srpna 1942 zahájil kurz pro zvláštní úkoly ve výcvikovém středisku Chicheley Hall ve Skotsku, kde trénoval seskok padákem. Poté byl přemístěn do Londýna k dispozici II. odboru ministerstva národní obrany exilové československé vlády. Připravoval se k nasazení do týlu nepřítele. Absolvoval střelecký a konspirační kurz, parakurz, zdokonalovací kurzy v konspiraci a střelectví i kurz šifrovací. 1. února 1943 povýšil z desátníka aspiranta na četaře aspiranta. Po ukončení výcviku byl zařazen do paravýsadku s krycím názvem Bronse, jenž měl zpravodajsky působit na Františkově rodné západní Moravě a ve kterém zastával post zástupce velitele a šifranta. Letadlo s tajnou misí však bylo v noci ze 14. na 15. března roku 1943 sestřeleno v oblasti Mnichova. Františka jako jediného přeživšího Čechoslováka zadrželi Němci. Gestapo po ohledání trosek zjistilo účel letu a snažilo se získat podrobnější informace. Těžce zraněného s popáleninami po identifikaci provokatérem Karlem Čurdou a zadrženým z předchozího výsadku Stanislavem Srazilem převezli do lazaretu SS v pražském Podolí. Tam přes veškerou péči, která mu jako důležitému zajatci byla poskytnuta, následkům zranění podlehl. Stalo se tomu 23. března 1943 ve večerních hodinách, aniž by cokoliv důležitého při výsleších prozradil. Podle nejnovějších zjištění je pohřben na nádvoří Strašnického krematoria. „Tatíčku, prosím Tě, odpusť mi, že jsem zrušil slovo, které jsem Ti dal, že neodejdu z domova,“ psal František v posledním dopise rodičům čtyři měsíce před svým skonem. „Myslím, tatíčku, že se nemusíš na mě hněvat, protože v mém srdci byla větší láska k vlasti než k matce. Odešel jsem z domova rozhodnut bojovat za svou vlast a třeba za ni zemřít. Za tím stojím a budu stát vždycky. Vím, mamičko, že je to velká bolest pro Tebe. Vždyť jsi mne skoro ani nedochovala a já jsem odešel od Tebe. Ale, mamičko, řekni si, kolik je dnes takových maminek, jako jsi Ty! Tisíce, snad miliony, a ty všechny ztratily své syny. A mamičko, podívej se dnes, když už budeš čísti tento dopis, a já už snad nebudu na světě, podívej se kolem sebe! Vidíš, vlast je volná, opět můžete volně žít, opět budete mít všeho dost, opět budete moci volně dýchat a pracovat. Nermuť se, někdo musel zemřít, aby jiní se měli v budoucnu lépe. To je již tak na tom světě zařízeno, a chce-li Pán Bůh, musí to tak být.“ Krátce po válce obdržel František Vrbka vyznamenání Československý válečný kříž 1939 in memoriam a byl i povýšen do hodnosti poručíka dělostřelectva. Pamětní deska s jeho jménem našla umístění na památníku postaveném skauty v Bystřici nad Pernštejnem, na Základní škole v Prostějově a také v prostorách prostějovské radnice. Zpracoval Mgr. Michal Macháček, Ph.D. Na textech medailonků se dále podílejí autoři: Mgr. Miloš Bernart; PhDr. Petr Blažek, Ph.D.; Tomáš Karabela; Mgr. Teresa Urbář, Ph.D.; Mgr. Hana Zdražilová, MSc.; Mgr. Kryštof Zeman www.zvonypameti.cz František Vrbka | zdroj: archiv Jaroslava Čvančary