Spisovatel, dramatik, filmový tvůrce, představitel levicové avantgardy a protinacistický odbojář. * 23. června 1891, Háj ve Slezsku † 1. června 1942, Praha – Kobyliská střelnice Způsob léta roku 1891 se nezdál být poněkud nešťastným, ba naopak. Pro českou literaturu, neméně Marii a Václava Vančurovi, kterým se v Háji ve Slezsku na Opavsku narodil syn Vladislav. Rodina o dalších čtyřech dcerách se často stěhovala za otcovou prací, a nakonec zakotvila v Davle u Prahy. Vladislav Vančura studoval na pražském Malostranském gymnáziu a v Benešově. Ani na jedné škole však nebyl spokojen a provázely ho kázeňské prohřešky, čehož příčinou bylo sympatizování s protirakouskými myšlenkami a tíhnutí k socialismu a Tomáši G. Masarykovi. Benešovská léta pak ztvárnil ve své románové prvotině Pekaři Janu Marhoulovi (1924). Pěstoval paletu zájmů, od fotografování přes vášeň pro dobrodružné cestování až k výtvarné tvorbě, kterou mínil hlouběji studovat. Nakonec dostudoval v roce 1915 na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze. Poté navštěvoval pražskou Právnickou fakultu, ovšem po roce přestoupil na medicínu, kterou i v roce 1921 úspěšně absolvoval, a kde také potkal svou budoucí manželku Ludmilu Tuhou, s níž měl dceru Alenu. Novomanželé si otevřeli lékařskou praxi na Zbraslavi, kam se přestěhovali. Vančura však především v období meziválečného Československa působil jako výrazný literát a dramatik. Jeho dílo bylo ovlivněno první světovou válkou, expresionismem a hledáním nových způsobů vyjadřování. Typickým je Vančurův jazyk. Častým využíváním archaismů usiloval o zvukomalbu. Vančura patřil mezi přívržence poetismu, čehož nejcharakterističtějším dílem je jeho novela Rozmarné léto (1926). Další významný počin přišel s románem ze středověkých časů Marketa Lazarová (1931). Obé bylo v šedesátých letech rovněž s úspěchem zfilmováno. Vančura působil v různých časopisech jako publicista a kritik, a to divadelní, filmový i skrz výtvarné umění, o které nadále projevoval zájem. V letech 1933–1942 byl členem Moravského kola spisovatelů a v letech 1936–1938 předsedou Československé filmové společnosti, přičemž o filmovou tvorbu se zajímal nejen teoreticky, nýbrž se na ní i přímo podílel. Rovněž působil v redakční radě Družstevní práce, kde mimo jiné vyšlo jeho nedokončené dílo Obrazy z dějin národa českého (1939–1940), jímž mínil posilnit české národní sebevědomí pochroumané pomnichovskými okupačními časy. Vedle toho vytvořil i dětskou knihu Kubula a Kuba Kubikula (1931), která byla v 80. letech přetavena do podoby televizního Večerníčku. Vančura často psal o sociálních problémech prostých lidí. Inklinoval k radikální levici, byl členem a prvním předsedou umělecké skupiny Devětsilu (1920) a od roku 1921 členem Komunistické strany Československa. V roce 1929 však podepsal spolu se šesti dalšími komunistickými umělci (Hora, Majerová, Malířová, Neumann, Olbracht a Seifert) tzv. Manifest sedmi, ve kterém kritizovali nové gottwaldovské vedení – bolševizaci strany, za což následně byli dotyční z KSČ vyloučeni. Vančura se však i poté hlásil k marxistické levici a vztahy se straníky se postupem času zlepšovaly. Vančura se od 30. let angažoval v protifašistickém hnutí. V listopadu 1934 podepsal protifašistické vystoupení spisovatelů, umělců a intelektuálů a byl i členem Levé fronty a čestným členem předsednictva Svazu německé kulturní fronty v Československu. Odpor k fašismu vložil do své povídky Občan Don Quijote (1937). Za války se účastnil odbojové činnosti. Psal do ilegálního Rudého práva, sbíral peníze pro postižené rodiny a od roku 1941 stál v čele Národně revolučního výboru inteligence, který měl sloužit jako stínová vláda připravená ve vhodný moment vystoupit z ilegality. Nejen Vančura předčasně očekával v roce 1941 brzký konec války, porážku nacistického Německa. Podílel se také na plánu budoucího znárodnění československého filmu a s literárním teoretikem Ladislavem Štollem projektovali socialistickou encyklopedii. Za svou antifašistickou činnost byl Vančura 12. května 1942 zatčen Gestapem a o tři týdny později popraven na Kobyliské střelnici v Praze během tzv. druhé heydrichiády. Poprava výrazného představitele české inteligence měla za úkol šokovat a podlomit vlasteneckou veřejnost. „Když dne 1. června 1942 zvečera zazněl z amplionů zlý hlas, oznamující zkomoleně na prvním místě katovského diáře, že byl popraven dr. Vladislav Vančura, lékař na Zbraslavi, ustrnuli, kdo se chvěli o budoucnost národa doma i za hranicemi. V osobě velkého básníka měla být symbolicky popravena kultura národa, který celé své existenční oprávnění v minulosti a celou svou obranu v přítomnosti založil na hodnotách kulturních,“ vzpomínal po válce literární teoretik Jan Mukařovský ve své řeči při tryzně za zavražděného. Rok po válce byl Vančura jmenován národním umělcem in memoriam, byť jeho osobnost byla upozaďována budováním kultu Júlia Fučíka a nevyvarovala se ideologických nánosů. Dílo Vladislava Vančury se však dočkalo hojného knižního vydání, a od šedesátých let i filmových a jinak uměleckých adaptací. V roce 1992 obdržel Vančura in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Zpracoval Mgr. Michal Macháček, Ph.D. Na textech medailonků se dále podílejí autoři: Mgr. Kryštof Zeman, PhDr. Petr Blažek, Mgr. Teresa Urbář, Ph.D., Mgr. Hana Zdražilová, MSc., PhDr. Jan Kalous, Ph.D., PhDr. Vít Fojtek, Ph.D., MgA. Veronika Bendová. www.zvonypameti.cz Vladislav Vančura | Zdroj: Wikipedie