Respektovaný generál, vrchní velitel protektorátního Vládního vojska, statečný muž a vlastenec. * 4. června 1886, Čáslav † 14. července 1964, Praha Na první pohled by mohl člověk soudit, že Jaroslav Eminger byl přinejmenším kolaborant. Jak by jinak mohl být v době okupace vrchním velitelem a generálním inspektorem protektorátního Vládního vojska? Pod touto pomyslnou slupkou zrádce národa je však hrdina, který i přes ohromné riziko nepřestal být ani na okamžik věrný Československé republice i v těch nejtemnějších chvílích naší vlasti. Budoucí generál Eminger se narodil v Čáslavi 4. června 1886 v čísle popisném 154. Přišel na svět do rodiny c. k. nadporučíka zemské obrany 31. praporu Ignáce Emingera (budoucího plukovníka a rytíře) a jeho ženy Emílie. Kmotrem malého Jaroslava byl učitel čáslavské měšťanky František Skočdopole. Po absolvování povinné školní docházky nastoupil na reálku v Košicích. Tu ale po necelých dvou letech opouští. Záhy úspěšně absolvuje vojenské gymnasium v rakouském Eisenstadtu a poté i vyšší vojenské gymnasium v Hranicích na Moravě. Poručíkem se stává v roce 1907 po završení studia na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Již jako poručík slouží u 7. dragounského pluku v Dobřanech a později v Praze a zvyšuje svou kvalifikaci u Jezdecké brigádní školy v Klatovech. Roku 1911 zahájil studium Vysoké školy válečné ve Vídni, kterou úspěšně zakončil na počátku Světové války. Nadporučík Eminger pak putuje na ruskou frontu jako štábní důstojník. Po uzavření Brestlitevského míru je převelen na italskou frontu, kde se dočká konce války. Po vzniku Protektorátu připravuje gen. Jaroslav Eminger odchod do exilu a zapojení se do zahraničního odboje. Ještě předtím jej však osloví ministerský předseda Eliáš s žádostí, aby se ujal postu vrchního velitele a generálního inspektora Vládního vojska. Eliášovi šlo o to, aby velení nad vojskem dostal do rukou člověk, který je naprosto spolehlivý a loajální Čechoslovák. Pro tuto funkci byl gen. Eminger ideálním kandidátem. Byl loajální, navíc vynikající zkušený důstojník s diplomatickým nadáním. A velice se hodilo, že Světovou válkou prošel v řadách bývalé rakousko-uherské armády. Jakýkoli legionář na takovémto postu by byl Němcům příliš nápadný. Jaroslav Eminger Eliášovu nabídku přijal. Vládní vojsko mělo symbolicky nahradit zrušenou československou brannou moc, aby Protektorát navenek vykazoval jistou míru samostatnosti. Bylo vybaveno jen lehkými zbraněmi – pistolemi a zastaralými puškami systému Mannlicher. Vojáci Vládního vojska zastávali především strážní a přehlídkové úkoly. Výnos o Vládním vojsku sice zakazoval nasazení „vladařů“ v zahraničí, ale i tak bylo učiněno několik pokusů o vyslání vojáků na východní frontu (vyslání nabídl Emil Hácha, stejně tak Emanuel Moravec a žádalo o něj i Vrchní velitelství Wehrmachtu). Proti bojovému nasazení se striktně stavěl jeho vrchní velitel gen. Eminger. Argumentoval nedostatečným vybavením, špatným výcvikem i příliš vysokým věkem mužstva. Veškerou iniciativu v tomto směru zarazil osobně Adolf Hitler, který se po zkušenostech ze Světové války obával hromadných desercí Čechů do ruského zajetí. S blížícím se koncem II. světové války sílily německé obavy z vystoupení Vládního vojska proti německým okupantům přímo na protektorátním území. S tím ostatně počítala i čs. exilová vláda. Důvěru Němců k vládnímu vojsku ilustruje výrok K. H. Franka z jara 1944: „Musel bych dát všechny příslušníky Vládního vojska od generála Emingera až do posledního vojáka postřílet, proto je raději pošlu ven z protektorátu, abych odbojnému hnutí rázem udělal přítrž. Bez ohledu na protesty Jaroslava Emingera byla na konci května 1944 většina vojáků (11 praporů z 12) vyslána do severní Itálie ke strážní službě a pomocným pracem. Téměř každý pátý „vladař“ však v Itálii zběhl. Někteří se přidali k partyzánům, jiní se dostali až do Francie a v řadách Čs. samostatné obrněné brigády obléhali Dunkerque. Generál Eminger se snažil chránit tyto zběhy a jejich rodiny. Na jeho popud bylo do hlášení psáno, že byli odvlečeni, případně jsou nezvěstní. Na území Protektorátu zůstal jen pražský prapor Vládního vojska, který plnil úkoly Hradní stráže. Na rozkaz gen. Emingera se hned 5. května 1945 dopoledne zapojili vojáci do Pražského povstání. Jaroslav Eminger byl po skončení II. světové války zatčen. Soudu se dočkal až v roce 1947. Soud jej od všech obvinění zcela očistil s konstatováním, že „obžalovaný byl věrný Čech a statečný muž, a proto byla obžaloba shledána neudržitelnou, bezpodstatnou a pravdě neodpovídající“. Jaroslav Eminger se po únoru 1948 stal – jako řada dalších – nepohodlným. Možná i proto, že válkou prošel jako „věrný Čech a statečný muž“. V novém režimu byl postaven mimo službu (ke konci ledna 1949). Nositel řady spojeneckých i rakouských vyznamenání zemřel zapomenutý v chudobě a ústraní 14. července 1964 v Praze. Byl pochován v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech v Praze. Autor textu : Mgr. Miloš Bernart Na textech medailonků se dále podílejí autoři: Mgr. Kryštof Zeman, PhDr. Petr Blažek, Mgr. Teresa Urbář, Ph.D., Mgr. Hana Zdražilová, MSc., PhDr. Jan Kalous, Ph.D., PhDr. Vít Fojtek, Ph.D., MgA. Veronika Bendová. www.zvonypameti.cz Brigádní generál Jaroslav Eminger | Zdroj © Kredit: ČTK